Archeologický atlas státního zámku Milotice

V rovinaté krajině mezi Kyjovskou pahorkatinou a Dolnomoravským úvalem asi 6 km jižně od Kyjova je v Miloticích pozoruhodný zámecký areál. Skvostná barokní architektura je zde obklopena přírodně krajinářským komplexem s prvky francouzské zahrady i anglického parku.

                                                                    Petr Vitula - Radmila Stránská

Dnešní podobu zámku sice vtiskla epocha vrcholného a pozdního baroka 18. stol. , ale  předchůdce měl bezesporu nejprve v gotické vodní tvrzi a poté i renesanční pevnosti. První písemná zmínka o obci Milotice je z roku 1341, ale podle archeologických pramenů se existence osady přepokládá už na přelomu 11. a 12. stol. (Lunga 2017, 4).  I když první písemné prameny připomínají tvrz až v roce 1437, podle M. Plačka lze výstavbu spojit s Janem z Moravan už po roce 1412, možná i dříve. Její tehdejší podobu neznáme, avšak relikty jsou hledány v severozápadním křídle hlavní budovy zámku. K vnější fortifikaci patřila zřejmě i gotická hranolová věž v západní ohradní zdi vyobrazená už jen na historickém plánu z poč. 18. stol. (obr. 4). Bezesporu šlo o vodní tvrz obklopenou bažinatým terénem, který vodou zásobovala nedaleká říčka Kyjovka. V roce 1449 byla tvrz šest týdnů obléhána a posléze i dobyta stavy, neboť v té době byla významným útočištěm kořistníků z řad Moravanských hlásících se ještě k přežívajícím husitským idejím (Plaček 2001, 386-387).

V průběhu záchranných archeologických výzkumů v letech 2003-2014 nebyly odkryty žádné situace, objekty či nálezy raně či vrcholně středověkého stáří. Je pravděpodobné, že tyto archaické relikty jsou ukryty hluboko pod současným povrchem. Během následujících přestaveb se totiž museli stavitelé vyrovnat s bažinatým terénem a zřejmě i hrozbou záplav, a proto docházelo k postupnému a rozsáhlému navyšování terénu uvnitř obytného areálu.

Přestavbu gotické tvrze na renesanční zámek patrně zahájili již páni ze Žerotína, kteří zámek vlastnili v letech 1552-1570 a pokračoval v ní i Václav Haugvic z Biskupic (1571-1580). Hlavní obytnou stavbu ve víceméně dnešním půdorysu dokončil až Bernard Ludvík Tovar z Enzesfeldu (1581-1597), jehož zásluhou získala podobu dvoupodlažní čtyřkřídlé budovy s nakoso představenými nárožními věžemi a nádvorní arkádou. Pod hrozbou tureckého a tatarského vpádu vzniklo také renesanční opevnění se čtyřmi nárožními bastiony, z nichž dva v severozápadní části plnily funkce konírny a jízdárny (Plaček 2001, 388; Kroupa 2003, 21; Jeřábek, 2010, 3; Lunga 2017, 16). Někdejší podobu můžeme vidět na perokresbách půdorysu a čelního pohledu od severu z poč. 18. stol. (obr. 4, 5). V 17. stol. byl zámek několikrát vypleněn a opravován, a to nejprve po vpádu vojsk Štěpána Bočkaje roku 1605, pak Gáborem Bethlenem v roce 1623 a nakonec byl vypálen i Tatary roku 1663 (Lunga 2017, 19).

Tato období připomínají i situace odkryté při záchranných archeologických výzkumech. Ve výkopech pro splaškovou kanalizaci (obr. 30 a 39), dosahujících hloubky až 1 m, byla v roce 2014 zachycena souvrství ve spodních a středních partiích datovaná materiálem do 16. a 17. stol. Při dně výkopů byla černohnědá vrstva s drobnými kousky vápenné malty představující raně novověkou terénní dorovnávku související nejspíše s renesanční přestavbou (2. pol. 16. stol.). Propálená vrstva nad ní pak zřejmě upomínala na válečné události 17. stol. (obr. 35 – 37). V interiéru zámecké jízdárny při její jihozápadní obvodové stěně byla dokumentována mohutná zdiva se smíšeným kamenocihelným základem (obr. 13 – hnědá barva, 21 – 24). I když je jejich datování nejisté, strukturou a technikou stavby se řadí do raného novověku a souvisí patrně se změnou dispozice nárožního bastionu už při jeho výstavbě.

V roce 1648 zámek získal v té době již na Moravě zdomácnělý uherský rod Serényiů. Po dílčích opravách ve 2. pol. 17. stol. byla v roce 1712 na zámku zřízena kaple, 1715 se provedli další úpravy interiéru i exteriéru a v roce 1716 byla založena francouzská barokní zahrada (Lunga 2017, 19). Mezi roky 1719 a 1743 provedl Karel Antonín Serényi rozsáhlou barokní přestavbu, kterou zpočátku nejspíše i podle svého projektu řídil stavební mistr František Benedikt Klíčník (obr. 6). Jeho projekt byl realizován jen zčásti, změněna byla především dispozice bastionů západního a severního, přizpůsobených funkcím konírny a jízdárny. Vstupní čestné nádvoří bylo uzavřeno obloukovitými přízemními segmenty, které se přimykaly na straně jedné k nárožním věžím hlavní budovy, na straně druhé pak k nárožím jízdárny a konírny. Prakticky během 30 let získal zámek dnešní podobu.

V archeologických odkryvech na období barokních úprav odkazují až 0,3 m mocné vrstvy terénních dorovnávek se značným množstvím stavebního odpadu v horních partiích dokumentovaných profilů (obr. 35, 37, 38, 42 – 44 ), cihelné zídky (obr. 45, 46, 50) a relikty odpadních stok (obr. 52 a 53). Dále také cihelné zídky a přizdívky dokumentované v interiéru jízdárny (obr. 13 – oranžová barva) související s jejím vnitřním členěním nebo zpevněním obvodových zdí (obr. 29). Podobně lze datovat i zachycené relikty cihelných podlah (obr. 20 a 13 – bleděmodrá barva).

Kromě záchranných archeologických výzkumů v prostorách nádvoří a jízdárny byl proveden i dohled při odvlhčení objektu zvaného Stará pošta. V obvodovém výkopu zhruba 0,6 m hlubokém byly nalezeny jen drobné zlomky novověké keramiky. Při následném snižování podlah a obvodových výkopů v interiéru objektu byly porušeny jen novověké násypy plné stavebního odpadu.