Archeologický atlas státního zámku Uherčice

Státní zámek v  Uherčicích nacházející se v  jihozápadním cípu Jihomoravského kraje v širší oblasti povodí řek Dyje na jihu a Želetavky na severu, je významnou národní kulturní památkou. Výhodná poloha nad říčkou Blatnicí a jejím bezejmenným přítokem byla osídlena zřejmě již ve 13. stol., avšak šlechtické sídlo nejprve v podobě tvrze zde bylo vystavěno až v pozdním středověku.

                                                                        Petr Vitula - Radmila Stránská

Pozoruhodný a rozsáhlý komplex uherčického zámku se nachází v dominantní poloze severovýchodní části obce na západním svahu návrší, jehož vrchol sahá do nadmořské výšky zhruba 455 m. Poloha, tvořená silně zvětralými rozpadavými rulami předprvohorního moldanubika Českého masívu (Dvořák 1998, 42) je ze tří stran – severní, západní a jižní – obtékána meandrem bezejmenného pravostranného přítoku říčky Blatnice s někdejší soustavou čtyř rybníků (obr. 1). Od zámku směrem k  severu a severovýchodu se táhne rozlehlý anglický park s  částečně dochovanými romantickými objekty z  1. pol. 19. stol. Na jihovýchodě pak na něj dříve navazoval původně plotem ohrazený park francouzského typu s pravidelnou sítí cest (Muk – Lancinger 1974, 18).

Historie zprvu nejspíše jen uherčického statku sahá hluboko do středověku. Do roku 1310 jej vlastnila Isolda manželka Matěje z Fulštejna. Poté darovala poddanskou ves Uherčice ženskému klášteru v Oslavanech, což potvrdila konfirmací (bez jakékoli zmínky o existenci šlechtického sídla) roku 1312 královna Eliška. Důsledkem neustálých bojů v průběhu 15. stol. Uherčice zpustly a roku 1481 se dostaly do područí pánů z  Krajku. Plyne to ze žaloby, kterou podala oslavanská abatyše Kateřina na Volfganga Krajíře z  Krajku u brněnského soudu kvůli protiprávnímu držení řady vesnic včetně „pustých Uherčic“. Potvrzení držby králem Vladislavem II. Jagellonským dosáhl až v roce 1493 Lipolt Krajíř z Krajku, který záhy odkoupil od abatyše Kateřiny i zbytek klášterního majetku ve vesnici se vším příslušenstvím (Muk – Lancinger 1974, 1; Hodeček 1998, 36).

O bližší dataci vzniku pozdně gotické tvrze v Uherčicích písemné prameny mlčí, nejstarší zmínka je až z roku 1548, kdy Jan Krajíř z  Krajku na tvrzi, vsi a statku Nových Uherčicích pojišťuje věno své manželce Anně z  Huburku (Muk – Lancinger 1974, 2; Hodeček 1998, 36). Proto se výrazně líší i názory na dobu výstavby nejstaršího šlechtického sídla. V. Nekuda a J. Unger předpokládají vznik na přelomu 15. a 16. stol (1981, 294). M. Plaček (1996, 347; 2001, 654) považuje za prvotní impuls k založení nových tvrzí (kromě Uherčic např. i Dačice) dělení rozsáhlých statků mezi členy rodu Krajířů z  Krajku před smrtí Volfganga (+1490), které je doložené písemně v  roce 1487 (Pelikán 1928, 133-138) a předpokládá, že tvrz postavil bezprostředně po roce 1493 Lipolt. J. Muk a L. Lancinger (1974, 2) problém neřeší, pouze jako přelomový uvádí rok 1548, D. Hodeček (1998, 36) na základě podrobné rekonstrukce sledu majitelů datuje počátek stavby tvrze mezi roky 1532-1538 stejně jako P. Czajkowski (2000, 6).

Tvrz, dochovaná dodnes v téměř původní podobě, je nedílnou součástí dnešního zámeckého komplexu. Nachází se v jeho východní části a tvořily ji tři jednopatrová křídla obklopující nevelké nádvoří (3.) na západní straně zpočátku uzavřené patrně jen silnou zdí se vstupem. I když byla tvrz v podstatě už sídlem zámeckého typu, předpokládá se, že ji alespoň ze tří stran chránil příkop (Muk – Lancinger 1974, 69; Nekuda – Unger 1981, 294; Plaček 2001, 654), který však nebyl zjištěn ani geologickým vrty v roce 1996 (Kozdas 1998, 18). Raně renesanční úpravy tvrze jsou datovány tympanonem s letopočtem 1554, kdy byla uvnitř nádvoří k východnímu křídlu přistavěna lodžie (původně asi otevřené patro s arkádou dodatečně uzavřené vloženou zdí), jejíž čtyři oblouky v přízemí spočívají na toskánských sloupech a polygonu točitého schodiště.  V písemných pramenech se tvrz uvádí ještě v roce 1560 (Nekuda – Unger 1981, 294; Plaček 2001, 654).

Následné rozsáhlé přístavby zahájili zřejmě ještě Krajiři z  Krajku, ale uskutečnil je pak hlavně Volf Streun (Streyn, Strein, Štrejn) ze Švarcenavy a Hertnštejna, který na Uherčicích sídlil od roku 1562. K jihovýchodnímu nároží tvrze byla přistavěna věž a půdorys byl rozšířen o dvě dlouhá (92 m a 85 m) křídla směřující k západojihozápadu. Ta byla posléze zhruba v polovině příčně propojena patrovým arkádovým ochozem datovaným do roku 1586. Tím vzniklo další podstatně větší nádvoří (2.) a zároveň se tak oddělila obytná část šlechtického sídla od hospodářského zázemí. V průběhu několika následujících let vzniklo také jižní vstupní nádvoří (1.) čtvercového půdorysu. Přízemní arkádové ochozy je zpočátku lemovaly nejspíše jen po dvou stranách (východní a západní) a v ose jižního průčelí stála čtyřpatrová věž, která se v roce 1980 zřítila a poničila i přilehlé konírny. Severní část arkád dostavěl pseudorenesančně až generál Heissler z Heitersheimu v letech 1692-96. Rozšíření tvrze a rozsáhlá přestavba ve 2. pol. 16. stol. změnila stavbu tak, že roku 1611 hovoří již písemné prameny o zámku Nových Uherčicích (Plaček 1996, 347; týž 2001, 654; Nekuda – Unger 1981, 294).

V roce 1628 koupili panství Berchtoldové, kteří budovy opravili a úpravami interiérů dali zámku konečnou podobu. Od roku 1768 (intabulováno posmrtně až v roce 1769) byl zámek ve vlastnictví rodu Collaltů až do poválečných let 1945, resp. 1946 (Hodeček 1998, 40). Úpravy, které se zaměřily víceméně jen na interiéry, daly panskému sídlu konečnou podobu.

Během archeologických výzkumů bylo dokumentováno několik objektů, které můžeme datovat do období vrcholného středověku. Nacházely se výhradně v místech, kterých se kromě kultivace povrchové vrstvy nedotkly žádné novověké úpravy, resp. terény zde nebyly snižovány odtěžením ani zvyšovány navážkami či dorovnávkami.

  V profilu výkopu pro vodovodní potrubí na nádvoří hospodářského traktu se v roce 2007 podařilo zachytit do podloží zahloubený rozměrný objekt, jehož výplň v horních partiích překrývala destrukce ze středně velkých kamenů (obr. 29 – 32). Původně mohlo jít o částečně zahloubené venkovské obydlí  s  kamennou obvodovou podezdívkou. Keramické zlomky nalezené v zásypu můžeme datovat do období vrcholného středověku rámcově do 14. stol., nejspíše do jeho 2. pol.

         Další tři do podloží zahloubené objekty byly porušeny v roce 2014 výkopem pro kanalizační potrubí v prostoru rozária (někdejší zelinářská zahrada ?). Šlo o jámy pravděpodobně kruhového půdorysu o průměru 1,0 – 1,5 m se svislými stěnami, vyplněné jednolitým černohnědým humózním zásypem s  nahodile roztroušenými drobnými či středně velkými kameny a kousky mazanice (obr. 76 – 83). Můžeme je interpretovat jako běžné sídlištní jámy hloubené ve středověku pro účely zásobní (zásobnice) druhotně snad i odpadní (jímky). Zpravidla dosahovaly značných hloubek (3 – 6 m), v Uherčicích nebylo dna dosaženo, neboť výzkum se omezil jen na hloubku bezprostředně ohroženou výkopem (1,0 m). Podle keramických zlomků nalezených ve výplni můžeme objekty datovat opět do období vrcholného středověku tentokrát spíše 1. pol. 14. stol, ne-li období ještě staršího (2. pol. 13. stol.).

Vrcholně středověké objekty jsou dokladem značné aktivity zpočátku nejspíše jen vesnického charakteru rozhodně ve stol. 14., možná i dříve ve 2. pol. stol. 13. Můžeme je dát do souvislosti s dobou, kdy poddanskou ves Uherčice včetně statku vlastnila manželka Matěje z Fulštejna Isolda (do r. 1310) a poté pak oslavanský klášter. Nejzažší horní časovou hranicí této dočasné prosperity jsou první destiletí následujícího značně neklidného 15. stol., jehož průběh charakterizují neustálé boje doprovázené bezesporu pleněním. Nejspíše právě důsledkem válečných událostí Uherčice nakonec dočasně zpustly, o Nových Uherčicích prameny hovoří až po roce 1540.

Nejrůznější relikty spadající časově do období raného novověku byly odkryty hlavně během zjišťovacího výzkumu, který provedli pracovníci oddělení archeologie NPÚ ÚOP v Brně (obr. 53 - akce č. 1/2014-15) kvůli plánované celkové rekonstrukci plochy 1. vstupního nádvoří. Kromě vrstev obsahujících značné množství stavebního odpadu bezprostředně souvisejícího s výstavbou renesančních částí zámku byly v 8 sondách odkryty relikty kamenné štětové dlažby (obr. 56 – 58, 67 – 74, 84 - 96). Byla sestavena z  plochých oblých kamenů o velikosti zhruba 0,20 – 0,30 m kladených na výšku do hlinitopísčitého lůžka bez maltového pojiva. S velkou pravděpodobností dlažba nepokrývala celé nádvoří, ale především zhruba 3,0 m širokou hlavní komunikaci vedenou středem nádvoří od jihu k severu (viz situace v sondách č. 1, 6 a 10) a směřující od hlavního vstupu k průjezdu do 2. nádvoří. Jak ukázaly odkryté situace v sondách č. 3, 4, 5, 11 a 12 byla dlažba nejspíše kvůli dešťovým vodám položena v přesně nezjištěné šířce také podél arkádových ochozů západního a východního. V sondě č. 12 se podařilo zachytit její vyspádování do mělké rýhy kdysi patrně odvádějící ze střech stékající nashromážděnou vodu. U jižního uzavřeného křídla s věží a konírnami dlažba zjištěna nebyla, naproti u severního křídla se situace nesondovala. Kromě dlažby se v sondě č. 12  podařilo odkrýt větší část vnitřní obvodové zdi, která původně vymezovala obdélnou jámu 2,6 m širokou, více než 3,2 m dlouhou a více než 0,80 m hlubokou. Vyzděna byla ze středně velkých kamenů pojených vápennou maltou (obr. 91 - 96). Podle nálezů značného množství menších kousků vápna v  jejím zásypu můžeme usuzovat, že byla využívána nejspíše k  uskladnění kusového vápna nebo i k přípravě vápenné malty.

Relikty štětové dlažby jsou bezesporu pozůstatkem konečné povrchové úpravy 1. vstupního nádvoří, k  níž došlo bezprostředně po jeho dobudování nejspíše někdy počátkem 90. let 16. stol. V sondě č. 1 byla dlažba zachycena ve dvou výškových úrovních. Patrně šlo o pozdější opravu nerovností vzniklých sedáním nedostatečně zhutněných místy značně mocných navážek.  Stejně stará je zřejmě i kamenná obezdívka vápenné jámy, neboť její vnější líc je beze spáry těsně přimknutý k  dlažbě, což vypovídá o tom, že oba kontexty vznikaly prakticky současně nebo v  těsné návaznosti. Není ovšem vyloučeno, že jáma byla příležitostně využívána ještě v obdobích mladších.

Do nejmladšího období vymezeného jen rámcově můžeme datovat  interiérovou cihelnou dlažbu v jižním křídle hospodářského traktu (obr. 23 – 25), dále relikt exteriérové cihelné dlažby zachycený v  horních partiích obslužného dvora (obr. 42 a 43) a kamennou dlažbu v průjezdu mezi 2. nádvořím a obslužným dvorem (obr. 45 a 46).

         Nejvíce kontextů spadajících časově do nejmladšího období tvoří především uloženiny, resp. vrstvy. U „Obelisku“ byly zachyceny vrstvy se stavebním odpadem související přímo s jeho výstavbou v 1. pol. 19. stol. Jednolitá vrstva porušená výkopem pro rekonstrukci kanalizace zahradního domku může souviset s likvidací opevňovacího příkopu, jehož existence se u pozdně středověké tvrze předpokládá alespoň na třech stranách (Muk – Lancinger 1974, 69; Nekuda – Unger 1981, 294; Plaček 2001, 654). Dále jde o vrstvy navážek či dorovnávek terénu, vrstvy přímo související s výstavbou přilehlých budov a vrstvy tvořící současný povrch terénů včetně zpevnění ploch.

Posledním hojně zastoupeným novověkým až recentním typem reliktů jsou zděné konstrukce. Pouze v jednom případě šlo o zbytek cihelné zdi, v dalších 8 případech šlo o vesměs již nefunkční cihelné nebo kamenocihelné kanály větších či menších rozměrů. Ty jsou dokladem někdejšího řešení inženýrských sítí, které bylo jistě plně funkční a pro obyvatele zámku naprosto postačující. Při budoucím plánování rekonstrukcí je třeba tuto skutečnost zohlednit a nově projektované trasy historickému stavu co nejvíce přizpůsobit.

Záchranné archeologické výzkumy v areálu uherčického zámku přinesly nové poznatky také ve vztahu k celkovému vývoji terénní situace zastavěných ploch. Je zřejmé, že ještě v době výstavby pozdně gotické tvrze návrší vypadalo zcela jinak. Nejspíše šlo o výraznou ostrožnu, která byla oproti dnešní podobě v severojižní ose podstatně užší a svažitější. Pokud trojkřídlá tvrz byla vystavěna na nejvhodnějším místě, pak můžeme předpokládat, že ji chránily kromě dodnes příkře se svažujícího severního svahu také asi o něco mírnějšími přirozené svahy na jižní a západní straně. Byla-li tvrz – tehdy již zámeckého typu – vůbec opevněna, pak přinejmenším z  východní nejpřístupnější strany, ale uvažuje se i o příkopu obklopujícím sídlo ze tří stran (Muk – Lancinger 1974, 69; Nekuda – Unger 1981, 294; Plaček 2001, 654). I když dosud není existence přikopu prokázána, nelze nalezení jeho reliktů vyloučit, ať už v exteriéru východní strany nejstaršího traktu, nebo v prostoru 2. nádvoří na západní straně, případně pak i v interiéru podvěží a východního křídla renesanční přístavby. Na ploše samotného nádvoří tvrze (3.) mohou být z větší části zachovány původní vrcholně středověké terény s  minimálními terénními dorovnávkami a vyloučit zde nelze ani doklady osídlení z dob existence panského statku či jeho vesnického zázemí.

Podobná situace se dá očekávat i v ploše 2. nádvoří uzavřeného renesanční přístavbou datovanou k roku 1586 s tím rozdílem, že mocnost dorovnávek terénu zde může postupně narůstat. Navíc se v jeho východní části může potvrdit nebo vyloučit existence někdejšího opevňovacího příkopu.

Jak prokázal záchranný archeologický výzkum v rýhách pro vodovod v roce 2007 mocnost navážek a terénní dorovnávek směrem dolů po svahu, tzn. do prostoru 4. nádvoří mezi hospodářskými budovami, značně narůstá. Zřejmě největší mocnosti dosahují v jeho horní polovině, kde až 1 m hluboké výkopy prokazatelně nezasáhly geologicky uložené podloží. To bylo naopak odkryto místy ve spodní polovině nádvoří a pak souvisle na parkovišti před vchodem do areálu. Kromě navážek a terénních dorovnávek můžeme na ploše 4. nádvoří očekávat nejen relikty nejrůznějších novověkých konstrukcí, ale i zbytky vrcholně středověkého osídlení.

Novověkými stavebními aktivitami minimálně upravené terény byly dokumentovány i v roce 2014 v rýze pro kanalizační potrubí, která proťala jižní část rozária. I zde byla zachycena vrcholně středověká kulturní vrstva a sídlištní objekty zahloubené až do podložních vrstev.

K nejrozsáhlejším změnám terénní dispozice zámeckého areálu došlo v posledním desetiletí 16. stol. v souvislosti s jižní přístavbou 1. vstupního nádvoří s arkádami. Její realizace předpokládala terénní úpravy obrovského rozsahu, neboť prakticky celý prostor je z větší části situovaný do svahu na okraji někdejšího mělkého terénního úpadu. Aby byla vytvořena vodorovná plocha stávajících rozměrů, museli stavitelé odebrat značnou kubaturu zeminy z východní části a přesunout ji do části západní. O jak monumentální přesuny šlo vypovídá převýšení nádvoří oproti rozáriu o více než 5 m. Z vrstevnicového plánu uherčického areálu lze odvodit, že nejvíce materiálu se odebíralo ze severovýchodní části nádvoří, naopak nejvíce se naváželo do jihozápadní části. Znamená to, že původní terény byly ve východní části zlikvidovány odtěžením na ploše přinejmenším jedné třetiny dnešního rozsahu. Další třetina historických terénů tentokrát v západní části se naopak nachází pod navážkami o mocnosti až více než 5 m. Z toho vyplývá, že dnes dosažitelné původní terény mohou být zachovány maximálně ve zbývající třetině, kterou můžeme očekávat nejspíše někde ve střední části nádvoří. Výstavba nádvoří byla změnou, která celkovou dispozici přetvořila tak, že se areál uherčického zámku dnes jeví jako jednolitý komplex stojící na rozlehlé terase.

 Záchranné archeologické výzkumy v areálu uherčického zámku přinesly řadu nových poznatků a ukázaly, jak je důležité sledovat jakékoli stavební aktivity na historicky cenných objektech. Jeho výsledky jsou nesporně podstatným velmi cenným příspěvkem do mozaiky našeho poznání stavebního a historického vývoje a v budoucnu mohou sloužit jako důležitý informační zdroj využívaný při projektování nezbytných prací spojených s údržbou či případnou obnovou zámeckého areálu.