Archeologický atlas státního zámku Bučovice

Město Bučovice ležící na Vyškovsku v údolí řeky Litavy mezi pohořími Ždánického lesa a Litenčické pahorkatiny je význačné tím, že se na jeho západním okraji nachází rozlehlý areál někdejšího šlechického sídla rodu Liechtensteinů. Představuje dispozičně i stavebně unikátně dochovanou renesanční architekturu, jejíž součástí je i rozlehlý zámecký park.

                                                        Petr Vitula - Radmila Stránská

Na podzim v roce 2000 provedli archeologové SPÚ v Brně záchranný archeologický výzkum při obnově kanalizačního řádu v areálu bučovického zámku (obr. 2). Během záchranné akce byly v severovýchodním rohu zámecké zahrady objeveny zbytky zaniklého kostela (Ondra – Stránská – Vitula 2001, 163-166; Palátová – Stránská – Vitula 2001, 203-204; Borský – Stránská – Vitula, v tisku; Borský – Ondra – Salaš – Stránská – Vitula, v tisku), o němž jsme z historických pramenů věděli pouze to, že zde kdysi stával, že v roce 1386 Boček z Kunštátu připisuje kostelní patronát zároveň s tvrzí, dvorem a 2 poplužími Ondřejovi z Bludova a z Nechvalína (ZDB VII, 516) a že v roce 1405 Ondřej z Bludova zřizuje v Bučovickém kostele oltář P. Marie, sv. Kateřiny a Doroty a při něm oltářníka (CDM XV, 435). Nevědělo se však, kde přesně tento kostel stál, kdy byl vystavěn a ani komu byl zasvěcen.
Výkopem pro kanalizační potrubí a následným plošným rozšířením označeným jako sonda č. 1/2000 (obr. 11, 13) byla zachycena menší část severní stěny kostela s honosným románským vstupním portálem (obr. 14, 15), jehož jeden ústupek byl odlomen zemním strojem (obr. 6). Nález vyvolal poměrně značný zájem odborníků, mimo jiné i proto, že za první věrohodnou zmínku o Bučovicích se považuje až zpráva z roku 1322 o Vokovi z Bučovic (Wock de Budisswitz, CDM I, 156). Zájem také podnítil další rozšíření záchranného výzkumu v následující sezóně 2001 na zjišťovací, který si kladl za cíl upřesnění datace výstavby kostela, dále zjištění jeho půdorysného tvaru i rozměrů a konečně i zjištění vzhledu západní strany kostela. Klasickými archeologickými metodami byly zkoumány dvě sondy (2/2001 a 3/2001 - obr. 16-20). Ty pomohly vyřešit nejen otázku skutečné šířky hlavní lodi kostela, ale i vzhledu její západní strany (obr. 12-23) a navíc byla zjištěna i mladší gotická úprava podlahy v interiéru (obr. 19-22). Poté zbývalo upřesnit délku hlavní lodi. Výzkum klasickými archeologickými metodami by nebyl v místech východního závěru lodi únosný, protože se nachází v prostoru severního nádvoří zámku, které je oproti původnímu terénu uměle zvýšeno o více než 2 m. Proto jsme zvážili nabídku firmy EXMARKET M. T., s. r. o. na využití nedestruktivní metody výzkumu pomocí pulsního georadaru (GPR – Ground Penetrating Radar). Měření v ploše, označené jako sonda č. 4/2001 (obr. 11, 12) poskytlo poměrně přesvědčivé výsledky (obr. 12).
Sonda č. 1/2000 (obr. 11-15)  byla odkryta při záchranném výzkumu a vznikla rozšířením výkopu pro kanalizační potrubí, které prochází zhruba jejím středem. Celková rozloha prozkoumané a zdokumentované plochy je 25,55 m2. Pod vrstvou recentních navážek a dorovnávek terénu se nacházely pozůstatky několika cihelných a kamenných staveb. Nejmladší z nich byly cihelné zdi, stavěné do podoby jednoduchých klenebních pasů (obr. 13: kontexty č. 915, 918, 920). Zdá se, že tvořily jakési komory, které zpevňovaly terén silně podmáčený až v důsledku zavezení 8 m hlubokého a 35 m širokého vydlážděného vodního příkopu, obepínajícího zámek i s parkem až do 2. pol. 19. stol. Protože příkop plnil bezesporu i odvodňovací funkci, jeho zavezením se musel místní vodní režim velmi výrazně změnit, a to bylo zřejmě hlavním důvodem zpevňovacích prací. Vzniku zdí v tomto období odpovídá i typ a označení cihel. Dále byla v této sondě zachycena poměrně mohutná, avšak mělce založená kamenná základová zeď (obr. 13: kontext č. 912). Pojivo tvořil prostý jíl promísený jemným říčním pískem. Podle stratigrafické situace, ale i ojedinělých keramických zlomků nalezených v pojivu ji můžeme datovat nejdříve do pozdního středověku, spíše až do období mladších novověkých. Jako stavební materiál zde byly použity kamenné kvádry, pocházející alespoň částí z destrukce dalšího kamenného zdiva, které je nejstarší a zároveň i nejvýznamnější. Z této nejdůležitější stavby (obr. 13: kontext č. 916), kterou byl bezesporu někdejší v pramenech zmiňovaný prastarý kostel, se dochovaly nejen základy, ale zásluhou umělého zvyšování terénu i nadzemní části zdí až do výšky téměř 1 m.  Výzkumem byla zachycena menší část mohutné severní obvodové zdi hlavní lodi kostela o šířce 1,40 m. Lité, vně i uvnitř kvádry lícované zdivo bylo přerušeno původním bočním vstupem o šířce 0,72 m. Dochoval se z něj vstupní schod, kamenný práh a spodní část unikátního ústupkového, 3x odstupněného portálu (obr. 13, 14), k němuž patřil i architektonický článek, vylomený při zemních pracích a umístěný dnes pod arkádami na nádvoří zámku (obr. 15). Podle výzdoby ostění a patky můžeme portál datovat do první poloviny 13. stol. Tomuto datování odpovídá i keramika z vrstvy, která tvořila tehdejší povrchovou úroveň terénu a byla pokrytá tenkou vrstvou malty, související s výstavbou kostela. Vnitřní strana nadzemní části zdi byla uvnitř omítnuta vápennou maltou, a to svědčí o tom, že stavba kostela musela být dokončena.
Sonda č. 2/2001 (obr. 16-18) se odkryla se během zjišťovacího výzkumu v roce 2001 a měla rozlohu 16,11 m2. Situována byla s cílem zachytit severozápadní nároží kostela, aby mohly být upřesněny jeho rozměry. K novověkým stavbám patří kamenocihelná zídka, protínající sondu v severojižním směru (obr. 16: kontext č. 925) a cihelný kanál (obr. 16: kontext č. 926). Tyto fragmenty staveb bezesporu souvisí s hospodářským nebo zábavním zázemím zámku. Cihelný  kanál rozhodně nebyl odpadní, ale sloužil zřejmě jinému účelu, snad i jako součást teplovzdušného topení. Nejdůležitější fragment stavby (obr. 16: kontext č. 916), nároží někdejšího kostela bylo zachyceno v jižní části sondy. Po snížení se ve výšce 0,40 m nad původní románskou úrovní terénu objevil zdobný profilovaný sokl (obr. 16, 18), vybíhající z paty z portálu a zvýrazněný na rohu o  0,20 m nižším dalším výstupkem (obr. 18). Z nároží směrem k severu vybíhala pevně svázaná kamenná, mělce založená zeď mladší, zřejmě gotické přístavby (obr. 16: kontext č. 924). K vnitřnímu líci kostelní zdi 0,10 – 0,20 m nad románskou úrovní podlahy se přimykala kamenná zídka (obr. 16: kontext č. 929), jejíž účel se nepodařilo přesně zjistit. Nejspíše však souvisela s gotickou úpravou podlahy v interiéru kostela, která byla ve 2. pol. 14. nebo v 1. pol.  15. stol. zvýšena dorovnávkou terénu o  0,50 m a pokryta pálenou dlažbou. Pod úrovní této dlažby byl v druhotném uložení kamenný kvádr s vytesanou kamenickou značkou a ještě níže pod ním se nacházela románská úroveň podlahy, která byla prostá hliněná a nesla stopy žáru. Na stěnách uvnitř byly místy fragmenty vápenné omítky s několika vrstvami vápenného nátěru. Při snižování středověkých vrstev vně při severní stěně kostela se odkryly a začistily celkem tři úrovně prostých pozdně středověkých nebo raně novověkých hrobů (obr. 9 a 10). Hrobové jámy se v tmavé humózní vrstvě nepodařilo rozlišit a pohřbení neměli u sebe žádné milodary. Avšak nejstarší úroveň hrobů nemohla být prozkoumána kvůli vysoké hladině spodní vody.  
    Sonda č. 3/2001 (obr. 19-23) o celkové rozloze 20,68 m2 byla položena jižně od sondy č. 2 tak, aby v ní mohl být sledován a dokumentován průběh západní stěny (obr. 19, 20: kontext č. 916) kostela až po jeho jihozápadní nároží. Po snížení nadložních vrstev recentního a novověkého stáří byla v hloubce 0,65 m od současného povrchu a 0,50 m nad románskou úrovní podlahy začištěna úroveň gotické úpravy interiéru. Podle datování nálezů ojedinělých keramických zlomků byla podlaha někdy ve 2. pol. 14. nebo v 1. pol. 15. stol. uvnitř zvýšena hliněnou dorovnávkou a pokryta pálenou hliněnou dlažbou (obr. 19 - kontexty č. 53 a 54).  Ve vchodovém výklenku (obr. 19-21), který byl prostý bez portálu, byla podlaha dokonce zpevněna kamennou zídkou (obr. 20: kontext č. 928). Ve vzdálenosti zhruba 2,30 m od jihozápadního nároží kostela vybíhala směrem k západu další zeď (obr. 19, 20: kontext č. 930), pevně svázaná s hlavní západní zdí kostela. I když s ohledem na vzrostlou zeleň nemohl být průběh této zdi dále sledován, je nesporné, že jde přístavbu (snad věžovou) současnou s hlavní obvodovou románskou zdí. Svědčí o tom i skutečnost, že ve vnitřním prostoru přístavku je hlavní obvodová zeď o 0,20 m zesílena, nejspíše byla i omítnutá a chybí zde také ozdobný profilovaný sokl. Ten byl zachycen pouze u jižní stěny (obr. 19, 20). Stejně jako v sondě č. 2 byla i zde pod gotickou dlažbou a hliněnou dorovnávkou terénu kamenná zídka (obr. 20: kontext č. 929), související zřejmě s vrcholně gotickými úpravami interiéru. I západní stěna nesla uvnitř stopy omítnutí vápennou maltou. Podlaha románské fáze kostela byla prostá z dusané hlíny. Nejen tato podlaha, ale i některé z vnitřních lícových kamenných kvádrů ve zdech (obr. 18), včetně dokonale opracovaného kamenného prahu nesly stopy požáru, který zde byl založen snad úmyslně kvůli hydroizolaci. Úroveň gotické i románské podlahy uvnitř před vchodem porušil jeden z hrobů (obr. 19, 20: kontext  č. 169) a další z nich porušil v jihozápadním rohu i vestavěnou zídku č. 929. Kvůli vysoké hladině spodní vody však tyto hroby nemohly být prozkoumány.
Sonda č. 4/2001 (obr. 11, 12) vymezuje plochu o rozloze 340 m2 na severním nádvoří zámku. Tato plocha byla proměřena pulsním georadarem v bodové síti o rozměrech 0,5 x 0,5 m. V terénu naměřená data byla nejprve zobrazena v softwarově neupravené podobě v jednotlivých vrstvách po 0,6 m.  Do toho se promítly všechny přesně zaměřené viditelné objekty, které mohly ovlivňovat měřené hodnoty (stromy, kanálová šachta, jáma na vápno, betonová deska, věšáky na prádlo). Podle  výškového zaměření se pozůstatky kostela měly nacházet v hloubce zhruba 2,1 – 2,3 m. Proto byla data v této vrstvě upravena pomocí speciálního softwaru, který umožňuje zvýraznění anomálií způsobených archeologickými objekty, v našem případě zbytky zděné architektury (obr. 12). Z tohoto vyhodnocení je patrné, že s hledanou sakrální stavbou nejspíše souvisí výrazná plošná anomálie v levé horní čtvrtině plochy. Zde je poměrně dobře ohraničena a umožňuje do jisté míry hypotetickou rekonstrukci nejen hlavní lodi kostela, ale i jeho kněžiště. Dvě výrazné lineární anomálie, procházející napříč měřenou plochou, indikují přítomnost ještě dalších zdí, nacházejících se však již mimo rámec hledané stavby. Anomálii při pravém okraji plochy můžeme dát prokazatelně do souvislosti s archeologickou situací, dokumentovanou K. Tihelkou v 50. letech minulého století při kopání dodnes existující jámy na vápno. Výkopem byla tehdy zachycena zeď, o níž se K. Tihelka domníval, že je pozůstatkem někdejšího kostela (Tihelka 1950). Tuto domněnku můžeme nyní na základě geofyzikálního průzkumu prakticky vyloučit.
Během výzkumu byly také odebrány vzorky kamenů k petrografické analýze, kterou provedl K. Ondra. Bylo zjištěno, že převažujícím horninovým materiálem použitým ve zdivech jsou paleogenní slídnaté Ždánické pískovce a jílovité pískovce, ojediněle i vápence, vyskytující se v okolí Bučovic. V jednom případě byl určen i valoun kulmské droby z paleogenních slepenců, popisovaných severozápadně od Bučovic a úlomek menilitového jílovce ze stejné oblasti. Ojediněle byl ve zdi kostela zjištěn i neogenní řasový písčitý vápenec z okolí Slavkova. Z rozboru vyplývá, že valná většina stavebního kamene pochází ze zdrojů, nacházejících se zhruba v okruhu 5 km od Bučovic a ojedinělé kusy pak byly vytěženy i v okolí Slavkova, vzdáleného zhruba 10 km.
Záchranný i zjišťovací výzkum v Bučovicích přinesl bezesporu řadu nových poznatků. Datování odkryté stavby lze opřít především o rozbor fragmentů severního ústupkového portálu (obr. 13, 14). Ostění s jemně profilovaným soklem sestává ze dvou pravoúhlých ústupků. Pateční části ústupků s profilovanými hranami se zachovaly na pravé straně vstupu. Profilaci tvoří obloun na hraně ústupku, který po stranách provázejí výžlabky oddělené oblouny orámované v ploše zářezem. Nízko nad soklem vybíhá profilace do masivního drápku. Ukončení profilace drápkem je běžné na pozdně románských stavbách u ostění vstupů i oken. Drápek vytváří nejčastěji výběh profilace o dvou oblounech s výžlabkem uprostřed. Drápek pak vytvářejí zalomené výběhy těchto oblounů. V případě bučovického portálu se jedná o složitější řešení, v němž výběh „komplikuje“ třetí, osový prut. Velmi blízkou analogii pro toto řešení poskytuje profilace jednoho z ústupků portálu refektáře cisterciáckého kláštera ve Velehradě na Uherskohradišťsku (Pojsl 1990, 123, 172, obr. 65 a 110; Kuthan 1994, 438-439). Portál pochází z nejstarší stavební fáze kláštera z let 1210 – 1228. Působení velehradské klášterní huti se má za doložené i v dalších, více či méně vzdálených místech - u kostela sv. Vavřince ve Vracově na Hodonínsku z let 1230 – 1240 (Richter 1957, 7-16; Hurt 1969, 123),  kostela sv. Václava v Kostelci (okr. Hodonín) ze 30. let 13. století (Samek 1999, 175-176) nebo u hradu Lukova na Zlínsku (Kuthan 1994, 233; Plaček 2001, 361) ze 2. čtvrtiny 13. století (fragmenty portálu hradního kostela doloženého nepřímo 1235). Podle časového zařazení těchto staveb lze také původní bučovický kostel hypoteticky datovat už do 30. let 13. století, rozhodně však do první poloviny 13. století. Sokl i ústupky jsou podle provedení prací školených kameníků (nebo kameníka), kteří pasivně nenapodobovali cizí vzor.
Na základě výsledků kombinovaného archeologického a geofyzikálního průzkumu můžeme usuzovat, že šlo bezesporu o jednolodní kostel s osou mírně vychýlenou k jihovýchodu a rozměry lodi uvnitř přibližně 18,5 x 8,5 m, vně pak 21,0 x 11,5 m (obr. 20). Hlavní vstup, zdobený portálem, byl umístěn na severní straně a směřoval k někdejší, zřejmě nikoliv nevýznamné tržní osadě a tehdy ještě provizorní dřevěné tvrzi nad osadou, jejíž existence pouze ve 13. stol. je datována archeologickým výzkumem ze 40. let minulého stol. (Tihelka 1941, 13-15; týž 1951, 7). Kamenná tvrz, doložená zde historickými prameny byla dostavěna až později, nejdříve asi koncem 13. stol., spíše až na poč. 14. stol. Uzavření lodi kostela na východě zůstává zatím neznámé, nejpravděpodobnější se však jeví pravoúhlý tvar kněžiště jako v kostele sv. Václava v Kostelci na Hodonínsku (Samek 1999, 175-176). V ose západního průčelí se nachází kolmé ostění prostého nezdobeného průchodu do prostory vymezené výzkumem odkrytými zdmi. Tento prostor můžeme považovat nejspíše za zbytky axiálně situované západní věže, jejíž podvěží bylo podle četných analogií přístupné pouze z hlavní lodi. Nelze vyloučit, že jednolodní kostel s věží byl nejprve typem tribunového panského kostela s věžní, či spíše pavlačovou tribunou a až později se stal farním kostelem tržní osady a poté i města (hřbitov u kostela je doložen až od roku 1405). Neobvyklé je, že mezi západním průčelím a navazující zdí věže nebyla nalezena dilatační spára. To může svědčit o odlehčené konstrukci věže, na jejíž patrové části mohla být posazena dřevěná konstrukce se zvonicí. Celková délka takto rekonstruovaného půdorysu kostela i s věžovou přístavbou a kněžištěm (obr. 20) by se pak pohybovala kolem 30 m.
Uvážíme-li, že první věrohodné historické zprávy o Bučovicích se dosud datují k roku 1322 (Wock de Budisswitz, CDM I, 156), pak nález odkrytý během archeologického výzkumu zdůrazňuje význam města a jeho počátky posouvá hlouběji do středověku. Již v polovině 13. stol. nebyly asi Bučovice zcela bezvýznamnou osadou, ale tvořil je zřejmě větší komplex několika samostatně stojících objektů. Prvním z nich byla významná tržní osada na křižovatce obchodních tras, opevněná přinejmenším dřevěnou palisádou, možná i příkopem (v roce 1405 Ondřej z Bludova odkazuje mimo jiné i pozemek mezi příkopem a hřbitovem, CDM XV, 435), s branami na západním a východním okraji (Tihelka 1951, 17). Druhou částí byla mohutnými příkopy a valy opevněná tvrz na kopci na severozápadním okraji města. Jejím archeologickým výzkumem, kterého se v roce 1940 zúčastnil a poté jej i publikoval K. Tihelka, nebyly zjištěny žádné zbytky kamenných staveb, ale jen pozůstatky kůlových konstrukcí ze dřeva. Podle archeologických nálezů se její vznik klade do 1. pol. 13. stol. (Tihelka 1941, 13-15) a následné využití rozhodně nepřesahuje přelom do následujícího století. Absence zbytků kamenné architektury uvnitř tvrze může vypovídat o tom, že sloužila jako provizorium a že se od počátku počítalo s výstavbou kamenné vodní tvrze v nivě Litavy. Třetí částí komplexu, pravděpodobně také samostatně opevněnou, byl velký kostel s přilehlým hřbitovem v jižním sousedství města,  k němuž byla koncem 13. nebo poč. 14. stol. přistavěna i kamenná tvrz. S ohledem na velikost kostela je zarážející, že historické zprávy o něm jsou tak skoupé. Není nám známé jeho zasvěcení a chybí i jakékoliv zprávy o tom, jak zanikl. Hovoří se pouze o tom, že zámek byl vystavěn v místě, kde stávala tvrz a prastarý kostelík se hřbitovem (Kramoliš 1900, 47). Podle zpráv z roku 1790 byl při stavbě stoky nalezen náhrobní kámen Anežky z Ojnic z roku 1531. Nepochybně byl původně zabudován ve zdi nebo podlaze kostela, který tehdy ještě fungoval. Proto k destrukci kostela mohlo dojít nejdříve až v souvislosti se stavbou zámku v letech 1567-1581. Tehdy byl také vybudován mohutný 35 m široký a 8 m hluboký příkop, původně vydlážděný kameny. Není vyloučeno, že právě materiál z rozebraného kostela se využil nejen k vydláždění příkopu, ale částečně i ke stavbě vlastního zámku. O příčině likvidace velké sakrální stavby však můžeme pouze spekulovat. Mohla být způsobena prostým narušením statiky, ale může také souviset s šířením protestantismu, který koncem 16. stol. pronikal i do řad šlechty. Absence historických zpráv pak může být pouze důsledkem snah o potlačení jakýchkoliv stop starého myšlení.
Výzkum zaniklého kostela v Bučovicích přinesl řadu nových poznatků a ukázal, jak může archeologie přispět k objasnění nebo upřesnění historických skutečností. Poukázal také znovu na to, jak je důležité, aby v historicky cenných objektech byly archeology sledovány veškeré zásahy do stávajícího terénu.

Na nádvoří zámku v Bučovicích proběhly v letech 2000-2006 celkem 3 více či méně rozsáhlé výzkumné akce. První z  nich byl záchranný výzkum při rekonstrukci svodů dešťové kanalizace, provedený v roce 2000. Výkopy pro kanalizační potrubí obtočily ze tří stran nádvoří, kde byly vedeny pod současnou kamennou dlažbou. K průchodu severozápadním křídlem zámku se využila stará, do té doby funkční, barokní stoka. S ohledem na její neprostupnost a špatný stav vně objektu bylo už pak potrubí vedeno trasou zcela novou, a to severozápadním rohem zámeckého parku, za jehož severní ohradní zdí bylo potrubí zaústěno do městského kanalizačního sběrače. Kromě již publikovaného objevu základů a vstupního portálu zaniklého románskogotického kostela v  zámeckém parku byly během výkopových prací na nádvoří zámku na několika místech objeveny relikty kamenných nebo cihelných zdiv (obr. 40, 47, 48). K nejlépe dochovaným patří 2 poměrně mohutné čistě kamenné zdi vymezující dosud zcela nezavalenou chodbu (obr. 48). Byly odkryté v poloze označené jako č. 22/2000 (obr. 48). Zachovaly se do výšky zhruba 2 m a jejich náběh prokazatelně naznačoval, že se původně sbíhaly do lomené, čili gotické klenby. Patrně v souvislosti s novověkými terénními úpravami nádvoří byla původní lomená klenba ubourána, ale v zájmu zachování prostupnosti byla chodba druhotně uzavřena klenbou z cihel. V poloze označené jako č. 18/2000 (obr. 40) se nacházela opět mohutná asi 1,5 m široká zeď (obr. 47). I když v horních partiích byla druhotně porušena novověkým cihelným kanálem dešťového svodu, po očištění se zjistilo,  že je postavená výhradně z  tzv. vysokých cihel, užívaných nejběžněji v pozdním středověku. Další 2 kamenné zdi narušil výkop pro kanalizaci při jihozápadní straně nádvoří v polohách č. 23/2000 a 24/2000 (obr. 40). Sice nebyly tak mohutné, ale strukturou se podobaly zdem chodby v poloze č. 1, tudíž lze předpokládat jejich podobné stáří. O datování odkrytých reliktů staveb do období vrcholného a pozdního středověku vypovídá rozhodně náznak lomené gotické klenby, dále mohutnost zdí, stavební materiál (lomový kámen, vysoké cihly), případně i kvalita malty. Ale potvrzují to i nálezy z vrstev v jejich bezprostředním okolí, i když jde z valné většiny o nestratifikovaný materiál. Bohužel, výkopem, který v místech zdí sahal jen do hloubky zhruba 1 m,  nebyly zasaženy vrstvy související přímo se stavbou těchto objektů. Vesměs šlo o druhotně uložené novověké výplně či dorovnávky terénu, přesto však obsahující materiál, datovaný mimo jiné i do 2. pol. 14. a 15. stol. To je bezesporu důkazem jistých stavebních aktivit, předcházejících budování zámku ve 2. pol. 16. stol.  Všechna zdiva procházela výkopem příčně, proto lze předpokládat jejich pravoúhlá setkání někde v prostoru nádvoří. Původně patrně tvořila určitý kompaktní stavební celek, který lze s velkou pravděpodobností spojit s předchůdcem zámku, resp. vodní tvrzí, zmiňovanou velmi spoře písemnými prameny. Prokázaná výška dochovaného zdiva a 2 m převýšení prostoru nádvoří vůči okolnímu terénu nasvědčuje tomu, že relikty tvrze, zachované do výšky celého jednoho patra, jsou ukryty právě zde a byly asi částečně využity pro zpevnění zvýšeného vnitřního prostoru obestavěného dnešní budovou renesančního zámku.
V roce 2002 provedli archeologové tehdejšího Státního památkového ústavu v Brně zjišťovací výzkum (sonda č. 20/2002 - obr. 40, 50-54 ), vyvolaný předpokládanou rekonstrukcí raně barokní kašny z roku 1635, která je patrně dílem G. G. Tencally. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda je kašna na původním místě, dále zda byla v minulosti opravdu funkční ve smyslu vodního režimu a pokud ano, jaká byla konstrukce a vzhled její původní nádrže. Pomocí výzkumu se mělo vytipovat také nejvhodnější místo pro případné umístění podzemní přečerpávací jímky, zvažované se záměrem zprovoznění kašny.
    V bezprostředním okolí kašny byla archeologickou sondáží odkryta plocha o rozloze zhruba 30 m2 (obr. 40). Bezesporu se zjistilo, že kašna je na původním autentickém místě a nikoli přemístěná odjinud (např. ze zámku v Lednici), jak se o tom občas mezi odborníky spekulovalo. Vlastní kamenná plastika spočívá na masivním základovém podstavci, který tvoří minimálně 9 vrstev střídavě naplocho kladených cihel, spojených nekvalitní vápennou maltou. Tvarem, rozměry i zpracováním cihly odpovídají dobovému kontextu 17. stol. Dalším důležitým poznatkem bylo i to, že alespoň zpočátku musel plně fugovat i vodní režim kašny, resp. režim vodních chrličů. Předpokládat však můžeme jejich využití nejspíše jen v době přítomnosti majitelů zámku, pobývajících zde příležitostně. Lze tak usuzovat podle mohutných kamenných bloků naplocho vyskládaných kolem kamenného podstavce plastiky. Byly zhotoveny ze značně nekvalitního pískovce, lámaného v bezprostředním okolí města. V místech dopadu vodního sloupce z chrličů nesly pískovcové bloky výrazné stopy kruhové eroze. Tyto skutečnosti také svědčí o tom, že zde asi nikdy nebyla nadzemní nádrž naplněná větším množstvím vody, jak je typické pro jiné soudobé barokní kašny. Prostor, kam padala voda z chrličů přesahoval nad tehdejší úroveň cihelné dlažby nádvoří jen minimálně (0,2 m) a naopak výrazněji byl zapuštěn pod ni (0,4 m). Voda v této prohlubni rozhodně nezůstávala, nýbrž plynule odtékala soustavou vyspádovaných žlábků přímo do barokní stoky. Na západní a severní straně sousoší pak byly sondáží zachyceny pozůstatky původního, pravidelně tvarovaného obvodového soklu kašny – kvadrilobu (obr. 54), který svými rozměry i půdorysem připomíná v baroku zcela běžné, avšak většinou až 1 m vysoké nadzemní části.   
Nejspíše kolem roku 1750 donutila rychle postupující eroze značně nekvalitních pískovců na dně kašny majitele zámku k jejich poměrně rozsáhlé opravě, doložené při výzkumu objevem druhé vrstvy pískovcových bloků. Vzhledem k tomu, že je mladší vrstva pískovců erozí prakticky neporušena, můžeme se domnívat, že od pol. 18. stol. byl již vodní režim kašny v provozu jen minimálně. O tom, že nedlouho poté byl úplně zrušen i nízký obvodový sokl v podobě kvadrilobu, vypovídají dva kanály, porušující jeho zbytky, včetně pískovcového dna a částečně i cihelného podstavce kašny. Prochází celým nádvořím diagonálně od středu a ústí do hlavní stoky ještě barokního stáří. Odváděly dešťovou vodu z okapů v rozích nad arkádami. Zřejmě nejpozději koncem 18. stol. se již terénní úpravy kolem vlastní kamenné plastiky kašny velmi přiblížily jejich dnešní podobě.
Třetí drobnou výzkumnou akcí na nádvoří zámku byla v letošním roce provedená drobná sondáž, která si kladla za cíl zjištění původní renesanční úpravy nádvoří (sondy č. 15/2006, 16/2006 a 17/2006 - obr. 40, 44-46), za níž byla považována cihelná dlažba, tvořící určité vzorce. Její relikty nebyly zjištěny ani v jedné ze tří sond. Místy byly jen chaoticky uspořádané cihly, uložené do vrstvy nekvalitní malty bez náznaku jakéhokoli vzoru. To rozhodně nelze považovat za dlažbu, nýbrž jen zpevnění určité komunikační úrovně. Vzhledem k tomu, že v nadložních vrstvách byl jen novověký materiál, z něhož nejstarší lze datovat do období renesance, můžeme usuzovat, že šlo o zpevňování terénu nejspíše v době jeho sedání, tzn. bezprostředně po dokončení stavby zámku, kdy předpokládáme navýšení terénu v prostoru nádvoří o zhruba 2 m. Zřejmě ani proto nelze uvažovat o položení dlažby hned po dostavbě, neboť tak mocná vrstva navážek musela bez hutnění za pomoci techniky sedat a vytvářet nerovnosti značně dlouhou dobu.