Archeologický atlas státního zámku Vranov nad Dyjí

Na jihozápadní Moravě asi 18 km od Znojma se nachází složitý zámecký komplex někdejšího šlechtického sídla ve Vranově nad Dyjí. Je situován na výrazné skalní ostrožně nad hluboce zařezaným údolím s meandrující řekou a stejnojmenným městečkem, které se v současné době nachází pod hrází rozlehlé vodní nádrže. Jde o pozoruhodný architektonický skvost vznikající po dobu několika století od raného středověku až do 19. století.

                                                                  Petr Vitula - Radmila Stránská

Stručná historie a stavební vývoj vranovského zámku

První krátká písemná zmínka o hradě je v Kosmově kronice z roku 1100. V té době šlo patrně jen o prosté hradisko dřevohlinité konstrukce. Nejspíše již od začátku na hradě, který příslušel ke znojemskému údělu, sídlil nižší zeměpanský úřad s kastelány v čele. Ti jsou později nazýváni purkrabími. V letech 1234, 1239 a 1256-62 jsou uváděni postupně Albert, Vilém Schenk a Vikart z Trnavy. Není vyloučeno, že právě s nimi lze spojovat počátky kamenného hradu nejprve v podobě hranolové věže v místě sálu předků. Zprvu obytná věž byla později přestavěna na kapli jak je vidět na vedutě ze 17. stol. K věži se přimykala 2 m silná kamenná hradba obepínající plochu o rozměrech přibližně 100 x 35 m. V jejím jihozápadním nároží byl do hradby vetknut vysoký válcový bergfrit s břitem o průměru zhruba 8 m střežící vstupní bránu. Stál až do 2. pol. 18. stol. a je zachycen ještě na vedutě F. B. Wernera. Před ním byla přírodní rozsedlina upravená do tvaru mohutného šíjového příkopu. Hlavní obytnou budovou v období vrcholného středověku byl patrový palác, jehož relikty se dochovaly v suterénu severovýchodní části areálu. Přestavba na kamenný hrad probíhala nejspíše ještě za purkrabího Alberta II., který patřil do okruhu věrných krále Přemysla Otakara II. až do jeho smrti v bitvě na Moravském poli v roce 1278. Poté Vranov připadl nakrátko vítěznému Rudolfovi, ale vzápětí byl navrácen králi Václavovi II. Na sklonku jeho vlády mohlo být jednoduché předhradí obehnáno kamennou hradbou a u jeho vstupní brány vyrostla dosud stojící hranolová věž. Předhradí, které mělo tvar nepravidelného polygonu se dochovalo v původním rozsahu a od západu ho chránil mohutný příkop využívající mohutné přírodní průrvy. Po smrti Václava III. se Vranov dostal do rukou Jindřicha z Lipé na základě smlouvy z roku 1323 podle níž král Jan Lucemburský směnil s Jindřichem Vranov s Jevíčkem za Tachov. Po smrti Jindřicha Vranov převzal jeho syn a poté byl hrad vrácen markraběti Janu Jindřichovi. Za purkrabího Petra Hechta z Rosic (1354) byl patrně vystavěn nový palác pod jihovýchodní částí terasy a přestavěna obytná věž na kapli. Nejspíše v té době byla přistavěna i věž využívaná k dopravě vody z řeky Dyje. Dalšími purkrabími byli Sezima z Janštejna (do roku 1375) a bratr Jíry ze Mstěnic (1411), kteří opevnili jižní přístupnější stranu 1 m silnou hradbou s cimbuřím, čímž se zde vytvořil parkán. Roku 1421 král Zikmund zastavil hrad Smilovi Bítovskému z Lichtenburka a po něm zástavu drželi jeho syn Jiří z Bítova se svými bratry. Ti opět zkvalitnili opevnění tak, že později odolalo i švédským vojskům. Do roku 1440 hradbu ještě zesílili přistavěním šesti hranatých dovnitř otevřených věží a vylámán či prohlouben byl i další šíjový příkop. Příkopy musely být překlenuty mostem s mostní věží na mezilehlém skalním hřbetě. Existují jisté náznaky, že před polovinou 15. stol. byl Vranov obléhán královským vojskem, avšak jeho dobytí je sporné. Konečnou podobu středověkému opevnění dali Jindřich z Lichtenburka a jeho synové. Rozšířili předhradí o novou pozdně gotickou budovu s teplovzdušně vytápěnou hradní lázní a opravili mosty mezi nimiž zřídili barbakán. Roku 1499 sice dosáhli uvolnění vranovského panství z lenního statutu, ale roku 1516 postoupil Albrecht hrad Archlebovi z Boskovic. Ten v roce 1522 postoupil Vranov Pernštejnům a poté se zde až do roku 1552 usadili Zdeněk Meziříčský z Lomnice a jiní často se měnící majitelé. Teprve až po roce 1570 držela panství delší dobu Estera z Dietrichštejna a její nástupci. Raný novověk přinesl změnu architektonického slohu, který akceptoval zvýšené nároky na pohodlí. Proto byl zadní hrad přestavěn renesančně. Raně gotický palác byl prodloužen směrem na západ k bergfritu, směrem na východ pak až k hranolové věži s kaplí. Předpokládat můžeme i prodloužení protějšího vrcholně středověkého paláce a vyloučeno není ani přepažení nádvoří příčným křídlem. Renesančně bylo přestavěno i předhradí. Celý dvůr postupně obklopila hospodářská a obytná stavení, která pohltila i věž. Jeho celková dispozice se dodnes dochovala v podobě z první poloviny 17. stol. I opevnění bylo doplněno hliněným plošinovým valem podél jižní parkánové zdi. Období středověku a raného novověku uzavírá trojí švédské obléhání v letech 1641 a 1645 a požár v roce 1665, který dokonal zkázu hradní architektury. V roce 1680 se novými majiteli stali Althannové, kteří položili základ zcela novému Vranovu. Koncem 80. let 17. stol. za Jana Michala II. z Althannu začalo bourání zbytků hradu, aby se uvolnilo místo pro plánovanou novostavbu. Zachovány zůstaly jen hradní věže. Výstavba trojkřídlého zámku s přilehlým sálem předků a rodová hradní kaple Nejsvětější Trojice na výběžku pod předhradím trvala celé století. Za autora monumentálního sálu předků je považován vynikající vídeňský architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (1656-1723), avšak podíl na tom může mít i Domeniko Martinelli (1650-1718), který pro hraběte Jana Michala II. pracoval v blízkých Jaroslavicích. Dostavěn a vyzdoben byl již v roce 1695 a měl oslavit šlechtický rod. V letech 1689-1727 byla vystavěna opět podle Fischerových plánů zámecká kaple Nejsvětější Trojice s kryptou, v níž jsou pohřbeny ostatky celkem 13 osob především příslušníků  rodu Althannů. Výstavba vlastního zámku pokračovala za Marie Anny z Althannu a dalších příslušníků tohoto rodu. Východní křídlo bylo dokončeno v roce 1730, jižní a západní křídlo pak v roce 1780. Tím vznikl rozlehlý čestný dvůr obklopený trojkřídlým palácem. Vranovský zámek spolu s panstvím koupil v roce 1793 rytíř Josef Hilgartner Lilienbornu, který uskutečnil na zámku některé klasicistní úpravy, dotvořil krajinářský park s bažantnicí, oborou a loveckým letohrádkem a zbudoval konírny s kočárovnou před vstupem do zámeckého areálu. V 19. stol. zámek patřil polské aristokratické rodině Mniszků a s ní spřízněným Stadnickým. Tyto rodiny zanechaly svou stopu v kvalitních nástěnných malbách, dále v empírové přístavbě průčelí koníren i kočároven a konečně i ve zvelebení zámeckého lesoparku. Od roku 1945 je vranovský zámek majetkem státu a spravuje ho Národní památkový ústav.