Archeologický atlas státního zámku Náměšť nad Oslavou

            Šlechtické sídlo ve středověku

Rozsáhlý zámecký komplex v Náměšti nad Oslavou stojí na rozlehlé skalní ostrožně v nadmořské výšce zhruba 400 až 416 m. Ze tří stran je poloha chráněna až 70 m převýšenými příkrými svahy, pod nimiž na západě meandruje řeka Oslava, severozápadní stranu uzavírá dnes již suchý přírodní úpad a jihovýchod vymezuje další úpad dodnes protékaný nepříliš vydatnou bezejmennou vodotečí níže se vlévající do Oslavy (obr. 1).

Vznik opevněného šlechtického sídla (tvrze či hradu) pravděpodobně u někdejšího důležitého říčního brodu je dosud poněkud nejasný. Nejstarší písemná zmínka o Náměšti pochází z roku 1234. Touto listinou, která je nejspíše falsem sepsaným ve skriptoriu oslavanského kláštera až někdy v letech 1267-1275, Budiš z Náměště dosvědčoval, že jeho příbuzný Heřman z  Rudíkova věnoval se svou matkou patronátní práva kostela v Rudíkově klášteru oslavanských cisterciaček (Dušková 1948, 244-282; Hosák – Zemek 1981, 167; Plaček 1985, 261-271; týž 1996, 251; týž 2001, 420; Samek 1999, 621; Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 3; Kroupa 2004, 64). Listina zřejmě odrážela skutečný stav, neboť šlo nejspíše o Budiše z Budišova, jehož rod sídlil na Budišově do počátku 15. století. Veškerá další kolonizace povodí Oslavy probíhala v režii rodu erbu křídla, který se během 13. stol. rozdělil na čtyři větve (z Tasova, Meziříčí, Mostišť a Vanče). V té době byl asi jediným kamenným hradem v okolí předchůdce dnešního zámku ve Velkém Meziříčí, jehož vznik lze klást před rok 1281,  kdy se v první pravé listině uvádí Vznata z Meziříčí. Podle pozdně románských článků odkrytých L. Konečným ve sklepení lze počátky hradu položit do 2. čtvrtiny 13. stol. Podoba náměšťského hradu se v této době pohybuje jen v hypotetické rovině, M. Plaček předpokládá pravidelné jádro o rozměrech 50 x 45 m vymezené současnými zdmi východního, severního a západního průčelí a zmiňuje i do skály tesané podzemní prostory se studní (Plaček 2001, 420).

V první třetině 14. stol. mohli být majiteli Náměště další dva příslušníci rodu erbu křídla. Z nich velmi známý byl Jan z Meziříčí, který zastával důležité úřady a významné funkce. Jeho syn Ješek, snad po smrti otce zvaný též Jan, zemřel někdy mezi lety 1335-1344. Jejich držbu náměšťského panství však nelze jednoznačně potvrdit. V polovině století je v pramenech doložena Perchta, vdova po Janovi (Ješkovi), která se zřekla svého dědičného majetku ve prospěch svých čtyř synů, z nichž nejznámější byl Jan později zvaný starší (zmiňován v letech 1349–1379). Ten je prvním z rodu Meziříčských, který je na Náměšti jednoznačně písemně doložen k roku 1353. Koncem 14. století reprezentují tuto rodovou linii synové Beneše z Meziříčí, bratři Jan mladší, Jaroslav a Jindřich. Poslední z nich krátce před svou smrtí v roce 1399 uzavřel dohodu se svým příbuzným Lackem z Kravař, který se zúčastnil bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Stál na straně Jošta, a byl proto nucen bojovat i proti svému zeti Lipoltu Krajířovi z Krajku. Ten spolu s Janem Sokolem z Lamberka obléhal Náměšť někdy na přelomu let 1405 a 1406. I když hrad nedobyli, vojensky se podařilo Lackovi z Kravař Náměšť ovládnout až v roce 1407 za vydatné pomoci Velké Bíteše a Velkého Meziříčí. Obě vsi byly za to v roce 1408 povýšeny na města s právem odúmrti. První náměšťská, respektive meziříčská větev rodu Tasovců měla čtyři generace a vymřela po meči na přelomu 14. a 15. století, když v následující generaci zůstalo pouze ženské potomstvo. V roce 1410 odevzdala Anežka vlastnická práva ke svým statkům Lackovi z Kravař a vstoupila do kláštera cisterciaček v Oslavanech. Po smrti moravského zemského hejtmana Jindřicha Plumlovského z Kravař, který zemřel v roce 1420 na následky zranění v bitvě u Vyšehradu, zdědil náměšťské panství jeho příbuzný Petr Strážnický z Kravař, nejprve významný politický představitel moravských husitů, později (1422) hejtman Markrabství moravského. Roku 1423 spolu s olomouckým biskupem Janem Železným donutil v ležení pod hradem v Náměšti Ctibora z Cimburka na Drahotuši, aby přistoupil k landfrídu. Na podzim roku 1424 postupovala část Žižkova vojska k Velkému Meziříčí a následujícího roku vojska Zikmunda a Albrechta po marném obléhání Třebíče vyplenila náměšťské panství. Ještě téhož roku však zajistila společná výprava Pražanů a polních bratrstev hegemonii husitů na jihozápadní Moravě, přičemž husitská strana ovládla patrně také Náměšť. Přibližně v té době získal náměšťské panství Matěj Švamberk ze Skviřína, který byl značně zadlužený. Přesto mu Jan z Lomnice zajistil právní potvrzení držby náměšťského panství a statek mu byl Václavem a Janem Strážnickým z Kravař připsán v roce 1437. Po smrti Matěje se o dědictví přihlásili jeho synové, avšak spor vyhrál Znata z Prus a Melic, který zde sídlil v roce 1447. Po jeho smrti získala majetek dcera Anna z Prus a Melic. Provdala se roku 1455 za Ctibora z Cimburka, s nímž se dohodla na společné držbě, která byla zapsána do zemských desek v roce 1464. Krátce poté odevzdal Ctibor z Cimburka z dosud neobjasněných důvodů zřejmě dobrovolně Náměšť Jaroslavovi z Lomnice, který zemřel někdy mezi roky 1468 a 1475 v neklidných dobách válek a nepokojů. Pánům z Lomnice bylo vlastnictví náměšťského panství právně zajištěno intabulací až v roce 1481, a tím byly ukončeny vleklé spory o tento majetek. Lomnicové, kteří pak panství postupně značně rozšířili, na hradě sídlili až do vymření své náměšťské větve, k němuž došlo smrtí Oldřicha nejspíše počátkem roku 1566 (Hosák – Zemek 1981, 167-168; Plaček 2001, 420; Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 6-13; Kroupa 2004, 64-67; Hodeček 2003, 3-5).

Dochované relikty středověké architektury v Náměšti nad Oslavou jsou značně fragmentární, a tak se úvahy o době vzniku i podobě středověkého hradu dosud pohybovaly do značně míry jen v hypotetické rovině.  Většina autorů předpokládá v místě současného zámeckého areálu existenci tvrze či hradu již ve 2. pol. 13. stol. (Hosák – Zemek 1981, 167; Plaček 1985, 261-271; týž 1996, 251; týž 2001, 420; Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 61; Kroupa 2004, 64). Jen B. Samek (1999, 622) se domnívá, že nejstarší šlechtické sídlo mohlo být v blízkosti románského kostela, tedy naproti zámku na pravém břehu řeky Oslavy. L. Hosák a M. Zemek (1981, 167-168) považovali za zbytek románského hradu válcovou věž z lomového kamene. Měla střežit hradní palác a být základní oporou hradu. Z  textu však není jasné, kterou věž měli na mysli, neboť dvě zpevněné dodnes zachované bašty s předhradím, patrovým obytným křídlem a dvojicí hranolových gotických věží (?) datují až do prvních dvou desetiletí 15. stol., resp. do doby neustálých bojů, kdy byl hrad v držení Lacka z Kravař. M. Plaček (2001, 420) předpokládá pravidelnou lichoběžnou dispozici vrcholně středověkého hradu (rozměry 45 x 56-63 m), rozsahem se prakticky kryjící s dnešní hlavní budovou zámku. Na přístupné straně uvažuje o přilehlém obloukovém předhradí chráněném mohutným příkopem o šířce 32 – 35  m. Bránu do hradu hledá v severním průčelí, případně ve zkoseném severovýchodním nároží, palác lokalizuje na nejlépe chráněné místo při jižní nebo spíše až západní hradbě. Hlavní (okrouhlou ?) věž předpokládá, ale v dostupných plánech ji nenachází. Do období pozdní gotiky datuje dvě okrouhlé bašty na nárožích severozápadním a jihozápadním a uvažuje o přístavbách budov v severní a východní části předhradí. V roce 2003 byl zpracován stavebně historický průzkum (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003), který byl v následujícím roce publikován (Kroupa 2004). Autor zde nepřijímá hypotézu M. Plačka o pravidelné uzavřené vrcholně středověké dispozici hradu, ale konstatuje, že většina gotických budov se soustředila v severním křídle dnešního zámku a na přilehlé ploše nádvoří. Podařilo se mu totiž identifikovat relikty gotické stavby v prvním suterénním, přízemním a dvou nadzemních patrech  severozápadního nároží dnešního zámku. Podobné zbytky patrně další patrové stavby gotického stáří se nachází i v půdorysně zkosené severovýchodní části (obr. 43-47, 49 - tmavozelená barva). Do středověku datuje P. Kroupa i dodnes funkční studnu, protahující gotický areál směrem k jihu, kde se do té doby žádné pozitivní středověké nálezy neobjevily. Dvě okrouhlé bašty na jihozápadě i severozápadě včetně přilehlé čelní zdi severní budovy předhradí datuje autor až do doby po pol. 16. stol. (Kroupa 2004, 67-69).

Záchranný archeologický výzkum při rekonstrukci kanalizace a dlažby na vnitřním nádvoří zámku v roce 2007 přinesl řadu nových poznatků. V jižní části byly odkryty kulturní vrstvy (obr. 13, 14, 19, 20 – sektory 1-2 a 2-2 – kontexty č. 104, 105, 109, 112 a 119) s početnou keramikou datovanou rámcově do 13. stol. Materiál z těchto nejstarších sídelních horizontů zastupují zejména hrnce a zásobnice, v menším počtu fragmenty zvonovitých poklic. Nádoby byly vyrobeny z keramické masy, jejíž nejčastější příměsí je písek a slída, méně je zastoupena tuha. Okrajové profilace hrnců jsou většinou vzhůru vytažené, ale objevují se i okraje vyhnuté, ojediněle je zastoupeno okruží. Výzdobné prvky tvoří většinou žlábky a vlnovky nebo jejich vzájemná kombinace, ojediněle se vyskytl i otisk ozubeného kolečka. I když stáří materiálu nelze za současného stavu poznání přesněji vymezit, podle tvarů nádob a jejich okrajové profilace může část nálezů pocházet už z 1. pol. 13. stol. Jako nejstarší se zde jeví materiál z vrstvy č. 104 obsahující však kromě archaických tvarů s tradiční pozdně hradištní profilací a výzdobou také už keramiku mladší ze 2. pol. 13. stol. Tuto skutečnost lze vysvětlit buď infiltrací vyspělejší složky do starší nálezové situace, nebo pak delším přežíváním tradic, které je ostatně doloženo i v jiných regionech. Nicméně, samotná přítomnost těchto starobylých prvků může svědčit o sídelní aktivitě časově korespondující už s písemnou zmínkou o Budišovi z Náměště spojenou s rokem 1234 (Novotná 2016, 55-58).

Nejstarší vrstvy (obr. 13, 14, 19, 20 – kontexty č. 104 a 119) se těsně přimykaly k reliktům kamenných zdí, které byly odkryty v jižní a východní části nádvoří (sektory 1-2, 2-2 a 3-3 – kontexty č. 904, 905, 906 a 922). Jde o zbytky z valné části litého základového zdiva z kamenů o průměru zhruba 0,15 – 0,30 m pojených vápennou maltou. Z nich stratigraficky nejstarší je zeď č. 906, kontexty č. 904 a 905 byly k ní přizděny dodatečně. I když tyto relikty nebyly zbudovány současně, můžeme je všechny datovat rámcově do 13. a 14. stol. Jejich situace dovoluje předpokládat, že celková dispozice hradní zástavby byla v této době poněkud jiná než v období pozdějším. Centrální část se asi nacházela v nejvyšším bodě ostrožny, kde se i při výzkumu podařilo zachytit částečně zvětralé skalní podloží (sektor 2-2 – kontext č. 100). Podle průběhu zdí se zdá, že celý tehdejší hradní komplex byl delší osou orientován ve směru jihozápad – severovýchod, vůči dnešní hlavní budově zámku tedy diagonálně. Pokud tomu tak opravdu bylo, vyvstává otázka kdy a proč byl hrad patrně zcela přestavěn. Není vyloučeno, že během obléhání buď na přelomu let 1405 a 1406 za Lacka z Kravař, nebo pak za husitských válek v letech 1423 a 1424 se jeho původní dispozice neosvědčila a hrad, ačkoli jej dobyvatelé nezdolali, byl tak poničen, že rozsáhlá přestavba se stala nutností. Nepřímým dokladem toho může být i nález nepravidelné kamenné koule do praku (bombardy) in situ v vrstvách mezi zdmi a kamennými destrukcemi (obr. 14). Je pravděpodobné, že už v tomto období měl hrad studnu přístupnou asi ještě z úrovně terénu tehdejšího nádvoří. Dodnes plně funkční vodní zdroj obezděný v horních partiích hrubě opracovanými kvádry (obr. 5 a 31 – žlutá barva) se nachází u spojnice dvou reliktů starých zdí. Její středověké stáří připouští i M. Plaček (2001, 420) a P. Kroupa (2004, 67). Na přístupných stranách byl hrad obklopen příkopem, přístup do něj byl nejspíše od severovýchodu.

Další fázi stavebního vývoje hradu můžeme datovat rámcově do 15. stol. až 1. pol. 16. stol., možná ještě do těsně následujícího desetiletí. Její četné zbytky ukrývají podzemní i nadzemní prostory současného zámeckého areálu. Hledá je zde M. Plaček (2001, 420), který předpokládá pravidelnou uzavřenou lichoběžnou dispozici vrcholně středověkého hradu rozsahem se kryjící s dnešní hlavní budovou zámku. Jeho hypotézu nepřijímá P. Kroupa (2004, 67-69), který na základě stavebně historického průzkumu (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003) nachází většinu gotických budov jen v severním a severovýchodním křídle (obr. 44-47 - tmavozelená barva).

Do 15. až pol. 16. stol. můžeme datovat několik reliktů kamenných zdiv odkrytých během záchranného archeologického výzkumu v roce 2007. Korespondují s podélnou osou západního křídla současného zámku, tři z nich byly do něj přímo zabudovány, další čtyři se nacházely v nedaleké linii podél (sektory 1-1, 2-1, 3-1, 4-1 a 5-1 – kontexty č. 900, 901, 916, 917, 918, 929 a 930). Kamenný základ polygonálního půdorysu o průměru zhruba 4,5 m (kontext č. 917) lze interpretovat buď jako zbytek podstavy interiérového točitého schodiště, nebo snad i jako relikt subtilní věžovité vestavby hradního paláce. S tímto základem svázaná zeď vybíhající směrem k jihu (kontext č. 900) pak může být vnitřní obvodovou zdí někdejšího paláce (?) a podobně je tomu nejspíše i u zdi č. 930 odkryté ve stejné linii severně. Dva válcové z kamene vyzděné pilíře (kontexty č. 916 a 929) mohly vymezovat prostor palácového vstupu. Příčně vybíhající zeď č. 921 nelze blíže specifikovat, v případě kontextu č. 918 šlo jen o kamennou destrukci.

V souvislosti se zpracováním výsledků záchranného archeologického výzkumu z  roku 2007, byl proveden také zběžný vizuální průzkum podzemních prostor západního křídla zámku. Tvoří je poměrně složitý místy až třípatrový labyrint sklepů. Nejnižší 3. suterénní patro (obr. 42) je vylámané do skalního podloží a podobá se členité jeskyni. Lomovým kamenem armované jsou jen boční stěny v horních partiích vstupního schodiště. Chodba s bočními sklípky směřuje do středu nádvoří a končí u studny. I když stáří chodby nelze přesně stanovit, můžeme se domnívat, že byla vyhloubena ve středověku. Pravděpodobně až do 2. pol. 16. stol. sloužila nejen k uchovávání potravin, ale byla zřejmě i důležitou komunikační tepnou zásobující někdejší hradní palác pitnou vodou. Po dostavbě zámku koncem 70. let 16. stol. chodba patrně ztratila význam, neboť přístup ke studni byl řešen nově prostornou podzemní místností nad studnou a přístupovou chodbou z opačné strany pod východním křídlem.

Středověký původ má kromě základu nárožní budovy nejspíše i většina podélných kamenných zdí v dalších dvou patrech suterénu pod západním křídlem (obr. 43 a 44). Svědčí o tom nejen jejich technické provedení, ale i nerovný průběh, nestejná síla a nepravidelná zalomení, ojediněle i armování nároží kamennými kvádry. Z toho můžeme vyvodit, že hlavně zde byly při stavbě zámku využity ve větší míře části hradní zástavby založené přímo na vystupujícím nerovném skalním podloží, které je v suterénu na několika místech i velmi dobře patrné. V přízemí a dvou nadzemních patrech se rozpoznatelná přítomnost středověkých reliktů zredukovala už jen na severozápadní rohové místnosti (obr. 45, 46 a 47). Spojíme-li všechny pravděpodobně středověké půdorysné prvky do jednoho výkresu (obr. 49), můžeme usuzovat, že se na západní straně ve středověku nacházel poměrně rozlehlý částí až dvoupatrový palác s polygonální věží, který směrem od severozápadního nároží k jihu zabíral plochu téměř dvou třetin dnešního západního křídla zámku. Z  toho vyplývá, že budovy vrcholně až pozdně středověkého hradního komplexu nebyly soustředěny jen na severní a severovýchodní straně, jak soudí P. Kroupa, ale rozhodně i v prostoru západního křídla, kde hradní palác předpokládá M. Plaček. Pozůstatkem středověké zástavby jsou ještě dvě okrouhlé bašty, z nichž první u jihozápadního nároží zámku je dochována jen částečně a druhá zachovaná vcelku tvoří severozápadní nároží předhradí mezi západní hradbou a přilehlým původně hospodářským stavením. L. Hosák a M. Zemek (1981, 168) datují tyto stavby do prvních dvou desetiletí 15. stol., M. Plaček rámcově do období pozdní gotiky (2001, 420) a P. Kroupa (2004, 67) dokonce až do doby po pol. 16. stol. Pokud všechny zjištěné a předpokládané středověké relikty vyneseme do plánu dnešního půdorysu zámeckého areálu, dostáváme pravděpodobný obraz pozdně gotického hradu těsně před renesanční přestavbou (obr. 49).

             Šlechtické sídlo v novověku 

Po smrti Oldřicha z Lomnice nejspíše už začátkem roku 1566 si majetek zajistil přívrženec Jednoty bratrské Jan starší ze Žerotína, jehož matka Jana pocházela z  náměšťské větve Lomniců a část panství dostala věnem. Rostoucí majetek a z něho plynoucí ekonomická prosperita umožnila v letech 1572-1579 přebudování někdejšího hradu na honosný renesanční zámek (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 13-14). M. Plaček (2001, 421) předpokládá, že stavba začala vybudováním kaple a poté následovala zástavba celého obvodu někdejšího hradu čtyřkřídlou budovou s dvoupatrovými arkádovými ochozy v jižní a západní části. Neptunovu kašnu na nádvoří zásobovala vodou studna přístupná z  chodeb v podzemí. P. Kroupa (2004, 72-73) vidí zámek jako novostavbu, která ze starého hradu převzala jen stavby, resp. jejich části, v dnešním severním křídle. Podle jistých indicií (např. letopočet 1562 ? vytesaný na segmentovém záklenku renesančního okna v přízemí arkatury západního křídla; tento letopočet četl B. Samek jako 1625) naznačuje možnost zahájení přestavby hradu již za Oldřicha z Lomnice v době těsně po pol. 16. stol. Do této pozdně goticko-renesanční stavební fáze datuje i válcovou věž s  navazujícím původně hospodářským stavením v severozápadní a severní části předhradí. Neptunova kašna bývá spojována se jménem brněnského Itala Giorgia Gialdiho, avšak věrohodné podklady pro to nejsou. Po Janově smrti spravoval náměšťské panství Karel starší ze Žerotína. Ten po bělohorské tragédii prodal panství v roce 1628 svému příbuznému Albrechtovi z  Valdštejna (Hosák – Zemek 1981, 170; Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 15-16).  V roce 1629 koupil panství vzdělaný šlechtic Jan Křtitel Verdenberg (1582-1648), jehož rod vymřel po přeslici roku 1745. Mezi několik dědiců rozdrobený majetek koupil podle smlouvy ze dne 30. června 1752 hrabě Fridrich Vilém Haugwitz. Jeho rod náměšťské panství vlastnil až do roku 1945, kdy byl jejich majetek zestátněn (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 16-39).

Po roce 1946 se zámek měl stát letním sídlem prezidenta republiky, avšak prezident E. Beneš zde nakonec pobýval pouze krátký čas v létě roku 1947. V roce 1949 převzala zámek Národní kulturní komise a od roku 1953 se o něj starala nově vzniklá Státní památková správa, která v roce 1959 předala areál zámku do správy Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Brně. V roce 1987 byl zámek převeden do správy Západomoravského muzea v Třebíči a poté ho spravoval Okresní úřad Třebíč. Ke dni 1. lednu 2002 byl zámecký areál prohlášen za národní kulturní památku a k témuž datu bylo právo hospodaření převedeno na Státní památkový ústav v Brně, který se v roce 2003 stal územním odborným pracovištěm Národního památkového ústavu s ústředím v Praze. Po zřízení územního odborného pracoviště pro kraj Vysočinu v roce 2008 byla správa zámku převedena nejprve do jeho sídla v Telči a v roce 2010 v rámci reorganizace Národního památkového ústavu pod územní památkovou správu v Českých Budějovicích (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 45-59).

Během uplynulých téměř 450 let byla provedena řada stavebních úprav dotýkajících se interiérů, vnějších prostor, odpadních systémů, vodovodů a elektroinstalace. K úpravě vnitřního nádvoří se však váže pouze jediná zpráva. V roce 1985 byly popsána výhledová generální oprava vnitřního nádvoří zámku zahrnující snesení původní kamenné dlažby, odstranění podkladových vrstev až na rostlý terén nebo klenby sklepů, dále úpravu systému odvodu povrchových vod včetně vyčištění kamenných korýtek, odstranění biologických náletů z povrchu dlažby, vyspravení porušených a zvětralých částí sloupů arkády umělým kamenem, položení nových podkladních vrstev s vodotěsnou izolací a položení původní kamenné dlažby do maltového lože. Tento záměr byl realizován až v roce 2007 (Kroupa – Hodeček – Szabó 2003, 52).

Do doby přestavby hradu na renesanční zámek v letech 1572-1579 můžeme bezesporu datovat i další důležitý objev. Po odstranění stávající kamenné dlažby a začištění odkrytých ploch nádvoří se podařilo zachytit otisky původní renesanční cihelné dlažby. Jde o maltové lůžko, v němž jsou patrné diagonálně uspořádané obdélné segmenty o rozměrech zhruba 2,0-2,5 x 1,9-2,1 m (obr. 5, 19, 21, 28, 31, 35, 40, 41 – bleděmodrá barva). Každý z nich byl původně vyplněn klasově seskládanou cihelnou dlažbou (obr. 21 a 23). Rozhodně jde o finální nákladnou úpravu povrchu nádvoří, jejíž předlohy můžeme hledat na významných stavbách evropské renesance. Odvod dešťových vod z vydlážděného nádvoří byl zpočátku řešen pravděpodobně jen spádováním do jihozápadního rohu, kde byla při výzkumu odkryta kamenná stoka odvádějící vodu napříč jižním křídlem ven z areálu (obr. 10 a 11 – sektory 1-1 a 3-1 – kontext č. 902). Toto patrně nedostatečné řešení si dříve či později vyžádalo komplexnější úpravy, spočívající v posílení odvodu povrchových vod pomocí kanálů (obr. 5-8). Nejstarší z nich (asi poč. 17. stol. ?) byly cihelné, mladší (asi ještě průběh 17. stol. ?) pak tvořila kamenná pískovcová koryta (např. obr. 24 a 30) obezděná cihlami a překrytá plochými kameny. Tento odpadní systém sloužil zřejmě až do 80. let 20. stol., kdy byl nahrazen kanalizací vedenou v kameninových rourách místy přerušených obezděnými čistícími šachtami s litinovým poklopem (obr. 5 – žlutozelená barva). Kdy přesně k tomu došlo, se nepodařilo zjistit, avšak použití kameniny odpovídá době nejspíše až po polovině 20. století. Kameninové odpady byly v roce 2007 nahrazeny plastovými a kvůli zatékání vody do podzemních prostor jižního křídla byla dlažba na celé ploše nádvoří sňata, posléze znovu položena na izolační podklad a upraveno bylo i její spádování.

Kromě odpadních systémů byly během výzkumu odkryty na dvou místech relikty dlažby, jejichž přesnou dataci nelze stanovit. Pod arkádou západního křídla se na ploše zhruba 5 m2 dochoval zbytek podlahy z pálených dlaždic o rozměrech 0,17 x 0,17 x 0,05 m (obr. 25 – sektor 3-1 – kontext č. 52). Jejich nezkosené hrany napovídají, že časově je můžeme zařadit rámcově do 18. až 19. stol.

Záchranný archeologický výzkum v roce 2007 přinesl řadu nových poznatků  a ukázal, jak je důležité sledovat jakékoli stavební aktivity na historicky cenných objektech. Jeho výsledky jsou nesporně podstatným velmi cenným příspěvkem do mozaiky našeho poznání stavebního a historického vývoje a v budoucnu mohou sloužit jako důležitý informační zdroj využívaný při projektování nezbytných prací spojených s údržbou či případnou obnovou zámeckého areálu.