Archeologický atlas státního hradu Veveří

Nedaleko od Brna mezi městskou částí Bystrcí a Veverskou Bitýškou se v malebném prostředí zvlněného terénu nad údolím meandrující řeky Svratky nachází hrad Veveří, který je jedním z největších a nejvýznamnějších moravských hradů. Pro svůj historický význam bylo toto honosné šlechtické sídlo prohlášeno v roce 2022 národní kulturní památkou s účinností od 1.7.2023.

                                                           Petr Vitula - Radmila Stránská

Královský hrad Veveří byl založen na zprvu úzkém později uměle rozšířeném protáhlém ostrohu u soutoku s říčkou Veverkou a je v tomto prostředí ojedinělým dokladem středověké až novověké architektury šlechtických sídel. Jeho současná značně složitá podoba je výsledkem rozsáhlých především středověkých až raně novověkých přestaveb. Důmyslně ukrývá potenciál vědomostí o stavebně historickém vývoji, jehož počátek sahá hluboko do středověku. Dopracovat se k novým poznatkům bez použití destruktivních z  hlediska památkové péče nežádoucích metod jde jen velmi ztěžka. Nicméně, nutná údržba čas od času přece jen vyžaduje určité zásahy do terénu i vlastních budov (rekonstrukce inženýrských sítí, statické zajištěni, odvlhčení zdiva apod.). Právě takové příležitosti byly v areálu hradu od roku 2000 systematicky sledovány a využívány k zaměření a dokumentaci odkrytých archeologických objektů a situací.

Cílem této práce je shromáždění dostupných současných i historických vyobrazení (letecké snímky, veduty, grafiky aj.) včetně výřezů z historických map (indikační skicy, stabilní katastr aj.) a dosud publikovaných plánů určených k projektování či prezentaci stavebně historického vývoje. Nejdůležitějším cílem je pak podrobné a přesné zmapování všech dokumentovaných výkopů prováděných v  letech 2000-2023 včetně obrazového zachycení odkrytých archeologických objektů a situací s jejich stručným popisem. Následné vyhodnocení z  hlediska dosud skrytého potenciálu může v  budoucnu sloužit jako důležitý informační zdroj přinášející nové podněty k zamyšlení a dílčí poznatky, které prohlubují naše znalosti o stavebně historickém vývoji. Zveřejnění poznatků na internetu pak tyto informace předkládá nejen odborné, ale i široké laické veřejnosti a tím propaguje objekt a probouzí větší zájem o něj. Pro správu objektu, projektanty i výkonné orgány státní památkové péče může být archeologický atlas kvalitním podkladem pro přípravu dalších investičních akcí, kdy je třeba minimalizovat jejich negativní dopady na národní kulturní památku a její prostředí. Může se stát účinným nástrojem preventivní ochrany archeologicky exponovaných terénů v areálu hradu i jeho nejbližším okolí v souladu s naplňováním Evropské úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy.

Stručné dějiny hradu Veveří v datech

1059 – barokní legenda o brněnském knížeti Konrádovi, který měl založit hrad Veveří při odpočinku po lovu v okolních lesích. Už tehdy je legenda spojena s knížecím rodem Přemyslovců.

1160/1165-1222 – Vladislav Jindřich – markrabě moravský – mladší bratr českého krále Přemysla Otakara I. (1198-1230) - vládl v jednom ze tří moravských údělů – brněnském. Měl několik sídel, mezi nimi nejspíše i opevněný dvorec Veveří s přilehlou vsí a  kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který zde byl prokazatelně už koncem 12. stol.

1213 – v listinách krále Přemysla Otakara I. a Vladislava Jindřicha je uváděn Stephanus de Weverin (Štěpán z Veveří), který může být totožný se Štěpánem z Medlova, předkem pozdějších pánů z Pernštejna.

1222 – zeměpanský purkrabí Vok vystupující jako svědek na listině markraběte Vladislava Jindřicha je další osobou prokazatelně spojenou s hradem. Tento rok je spojován se založením vlastního ostrožného hradu.

1238 – Přibyslav z Křižanova – vystupuje jako purkrabí a pravděpodobně již vykonával v zastoupení zeměpána správní a soudní moc v horním povodí Svratky. Samotný hrad zřejmě sloužil králi, resp. markraběti jako základna při lovu.

Polovina 13. stol. (obr. 257) – v 1. pol. 13. stol. se těžiště tehdejšího dění přesunulo od venkovského dvorce s kostelem Nanebevzetí Panny Marie směrem k východu na vlastní úzkou ostrožnu, která byla obehnána tehdy ještě asi dřevohlinitou hradbou. Koncem tohoto období však nelze vyloučit ani počátek budování hradby kamenné. Vstupovat do areálu se mohlo z jihovýchodní strany z  prostoru tehdy ještě nezastavěného zadního hradu, resp. opyše, což v raném středověku bylo vcelku časté, neboť tak se mohli obránci déle a účinněji bránit proti dobyvatelům, kterým se tak prodloužila trasa kolem hradeb.

1250 a 1261 – jako veverský purkrabí je v několika listinách včetně listiny Přemysla Otakara II. uváděn Kuno.

1265 – na rozkaz krále Přemysla Otakara II. uvězněni na hradě Veveří znojemský purkrabí Beneš z Cvilína, Milota z Dědic a rakouský zemský sudí Otta z Maissau.

1269 – purkrabí Hartleb – podkomoří českého krále, tzn. zástupce Přemysla Otakara II. (1253-1278).

1275 – písemná zmínka o návštěvě Přemysla Otakara II. na hradě Veveří.

Konec 13. stol. (obr. 258) – ve 2. pol. 13. stol. byly vystavěny nejstarší části vnitřního kamenného hradu, tzn. část paláce č. 1 s břitovou věží (vzhled paláce a jeho přesnou polohu nelze zatím přesně stanovit) na severozápadě starého hradu a zřejmě také dva protilehlé paláce č. 2 a 3 v jihovýchodní části arkádového nádvoří. Ty dnes sice neexistují, ale jsou zachyceny v interiéru paláce na freskách z 18. stol., které byly malovány nejspíše podle starších předloh (obr.  6 – 9). Ještě stojící severovýchodní palác č. 3 je zachycen i na plánu z roku 1720 (obr. 17). Protilehlá zdiva obou paláců byla odkryta také při zjišťovacím výzkumu v roce 2000 (obr. 52 – 60). Opevnění hradu zahrnovalo  nejspíše i prostor téměř celého anglické traktu. Pravděpodobně v této době se začal hloubit také mohutný příkop mezi starým a středním hradem zpočátku překlenutý jen dřevěnou roštovou konstrukcí, která se v případě ohrožení asi částečně rozebírala.

1306 – hrad Veveří spolu s vládou nad českými zeměmi získal Rudolf Habsburský (1281-1307).

1308 – Jindřich Korutanský (1265-1335) hrad zastavil rakouskému vévodovi Fridrichovi Habsburskému výměnou za potvrzení své vlády nad českými zeměmi.

1309 – hrad se vrátil do rukou českého krále, ale byl opět zastaven.

1313 – Walter z Castellu převzal kontrolu nad všemi královskými majetky.

1315 – Jan z Vartenberka – zemský podkomoří převzal správu majetku

1316 – po porážce vzpoury českých a moravských pánů byly Janu Lucemburskému (1296-1346) vráceny některé české hrady, mezi nimi i Veveří, avšak posléze byly opět zastavovány.

1329 – do tohoto roku spravovali hrad moravští královští úředníci (Jindřich z Lipé, zemský podkomoří Jan z Vartemberka), s jejichž významným postem byla svázána i služebná léna v podobě některých moravských hradů.

1334 – Karlovi IV. Lucemburskému (1316-1378) byl přiznán titul moravského markraběte, podařilo se mu Veveří získat do majetku panovníka a byl prvním jistým vlastníkem hradu.

1349 – král Karel IV. předal hrad svému bratru novému moravskému markraběti Janu Jindřichovi (1322-1375), který na hradě často pobýval (1357, 1358, 1366, 1373) a vydal zde 6 listin.

Polovina 14. stol. (obr. 259) – během 1. pol. 14. stol. byl mezi paláci č. 1 a 2 a areál hradu byl rozšířen směrem k jihovýchodu až na samotnou špici (opyš) ostrožny, tzv. zadní hrad. I tam byla přistavěna obranná (obytná ?) hranolová věž a další palác (č. 5), jehož relikty byly odkryty při zjišťovacích výzkumech v letech 2000 (obr. 47 – 51) a 2002 (obr. 61 – 64). Částečně přizpůsobeny, případně přistavěny byly i další prostory paláce č. 1 s břitovou věží, takže po jeho obvodu vznikl jakýsi parkán (?), jehož základy byly v následujícím období využity k uzavřené přístavbě křídel severního, západního a jihozápadního. Jak naznačuje nejnovější stavebně historický průzkum (Dohnalová – Malaníková – Stýblo 2019) nelze vyloučit ani počátek stavby hradní kaple. Svědčí o tom i desková malba Madony z Veveří, která vznikla asi už kolem roku 1340 a byla zhotovena pravděpodobně pro již vysvěcenou novostavbu kaple.

1350-1375 – mezi těmito roky byla nadána hradní kaple sv. Prokopa, která byla v roce 1360 bohatě obdarována.   

1375 – na Veveří proběhla závažná politická jednání za účasti významných činitelů říše a zemí Koruny české – byly vydány 2 listiny, jimiž se druhorozený syn markraběte Jan Soběslav zavázal, že nebude dělat dluhy ani zadržovat královské služebníky. Téhož roku zemřel markrabě Jan Jindřich a ve funkci markraběte byl potvrzen jeho nejstarší syn Jošt (1351-1411), který držel hrad až do své smrti. Na hradě však pobýval jen zřídka, doložena je jeho přítomnost pouze v roce 1377. V letech 1380-1411 prodával majetky patřící k hradu.

1380 – Veveří se zmocnil Přibík z Batelova spojenec Hynka z Kunštátu a Jana Sokola Lamberka a využíval jej jako loupežnický hrad.

Konec 14. stol. (obr. 260 a 261) – na arkádovém nádvoří přistavěn další palác č. 4 v průběhu 2. pol. 14. stol. byly hlavní části hradu dostavěny do podoby konečné středověké dispozice. Obvod hlavního paláce s břitovou věží č. 1 byl na severu, západě a jihozápadě rozšířen o další rozlehlé prostory, dostavěna byla pravděpodobně i kaple v jeho severovýchodním nároží, jejíž stavba započala pravděpodobně již před pol. 14. stol. Západní část hradního areálu byla uzavřena rozlehlým předsunutým opevněním v prostoru tzv. příhrádku. Tvořily ho mohutný dvojitý příkop a kamenná hradba se střídajícími se válcovými a hranolovými baštami a dvojitou horní branou.

1411 – po Joštově smrti se vlády nad Moravou ujal český král Václav IV (1361-1419) a po něm v době začínajících husitských válek Zikmund Lucemburský (1368-1437).

1421 – Zikmund zastavil hrad Petru Kutějovi (+1432), který zůstal správcem hradu i poté, co v roce 1422 přenechal Zikmund vládu nad Moravou svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtu Habsburskému.

1428 – hrad obléhali Husiti, vypálili přilehlou ves, ale hrad nedobyli.

1433-1436 – mezi těmito roky dostal Veveří do zástavy zemský podkomoří Jošt Hecht z Rosic, jehož rod držel zástavní právo nad hradem až do korunovace českého krále Jiřího z Poděbrad.

1469 – za česko-uherských válek byl hrad dobyt Matyášem Korvínem.

1470 – se svým vojskem získal hrad zpět Jiří z Poděbrad.

1477 – do tohoto roku měl hrad v zástavě vévoda Přemysl II. Těšínský, politický spojenec Jiřího z Poděbrad. Jeho stavební zásahy se týkaly především opevnění, patrně vznikla nová jižní brána a možná i budova purkrabství.

1482 – zástavní právo získal nejvyšší sudí a podkomoří markrabství moravského Václav z Ludanic, který z hradu udělal nadlouho svoji hlavní rezidenci.

1526 – kvůli špatné finanční situaci Zikmunda z Ludanic se uvažovalo o odprodeji hradu i celého panství královskému městu Brnu.

1536 – koupili hrad Jan z Lipé a jeho bratranec Jan z Pernštejna, přičemž Pernštejnové vzápětí panství odstoupili pánům z Lipé, kteří hrad spravovali až do roku 1559, kdy ho získali Albrecht a Jan Šemberové z Boskovic. Oba rody během své správy hradu provedly řadu renesančních úprav.

1570 – po tomto roce se hrad i celé panství se dostalo do rukou pánů z Lomnice.

1609 – Kateřina z Lomnice prodala majetek svému manželovi nekatolickému šlechtici ze Štýrského Hradce Zikmundu z Tiefenbachu (+1637).

1622 – na místě starší asi pozdně gotické jižní brány byla vystavěna patrová stavba osazená rodovými erby Tiefenbacha a jeho dvou manželek.

1627 – byl umístěn letopočet i na zdvojené a nově opevněné horní bráně prolomené do mohutných hradeb v předpolí hradu, k níž vedl dlouhý dřevěný most. Arkýřem, vysazeným na krákorcích, byl osazen i středověký palác na opyši zadního hradu. Jeho torzo se dochovalo v hmotě zdiva pozdější Prachové věže. Architektonickými formami, příznačnými pro přelom renesnce a baroka jsou typické nejen interiéry zadního hradu, ale i samotný hradní palác č. 1, jehož přestavba byla dokončena až po polovině 17. stol.

1645 – po neúspěšném pokusu o dobytí hradu švédskou armádou byly provedeny převážně manýristické přestavby středověkého paláce č. 1  kolem břitové věže.

1668 – zemřela Marie Eva Alžběta Tiefenbachová, která panství testamentem předala svým potomkům, mezi nimiž dědicem byl Leopold Rombald Collalto (1674-1707).

1707 – po tragickém smrti Leopolda Rombalta zdědil Veveří Jan Weikard Michal ze Sinzendorfu (1656-1715).

1707-1715 – interiéry byly přizpůsobeny tehdejšímu baroknímu, až zámeckému stylu a proměnil se i samotný hrad. Kromě osazení břitové věže hodinami s cimbálem a úprav hradní kaple se zásahy týkaly především nejstarších zchátralých částí hradu jako byl například jižního přemyslovský palác (č. 2) zachycený na historickém plánu z roku 1720 nebo lucemburský palác (č. 5) na okraji opyše zadního hradu. Z něho torzo bylo přestavěno do vyhlídkové či lovci využívané prachové věže. Rozestavěn i anglický trakt, využívaný v době baroka jako kočárovna.

1773 – posledním majitelem Veveří z rodu Sinzendorfů byl hrabě Prosper (1751-1822). Nezanechal potomky a kvůli mecenášské a filantropické činnosti rozprodával majetky.

1802 – po téměř sto letech vlády Sinzendorfů koupil panství Vilém Mundy (1751-1805). Veveří si oblíbil až jeho syn Jan (1795-1871). Na jeho příkaz zde proběhly drobné stavební zásahy ve stylu neoklasicismu. Další změny se dotkly vnitřního nádvoří hradu a snad i dosud stojícího severního přemyslovského paláce (č. 3) a zbytků paláce jižního (č. 2). Severní stranu nádvoří uzavřela romantická terasa s vyhlídkou, která propojila hradní palác s anglickým traktem. Okolí hradu nechal majitel přetvořit v přírodní park.

1830 – Veveří koupil Gustav Vasa, syn sesazeného krále Gustava IV. Adolfa. Byl štědrý i ke svým poddaným pořádal pro ně slavnosti, kde jimbyly zdarma podávány nápoje a zákusky.

1844 – panství koupil Jiří Šimon Sina (1782-1856), který na Moravě vlastnil již řadu velkostatků a zastával významné funkce (např. zástupce guvernéra rakouské národní banky, prezident rakouských státních drah).

1856 – po smrti Jiřího Siny zdědila majetek jeho vnučka Helena, která se provdala za Řehoře Ypsilanta.

1881 – se stal majitelem hradu finančník Mořic svobodný pán Hirsch-Gereuth známý jako mecenáš. Zajistil v roce 1888 opravu kaple Matky Boží, 1891 finančně podpořil vydání knihy Paměti panství veverského, nechal opravit střechy hradu, skleníku i hospodářských budov, zavedl do areálu telefon a došlo k výměně dřevěného vodovodu za kovový.

1896 – zdědila velkostatek baranka Klára Hisrch-Gereuthová a ta jej odkázala příbuznému baronu Arnoldovi Deforest-Bischofsheimovi.

1908 – baron hostil na hradě svého dlouholetého přítele a tehdejšího ministra obchodu Winstona Churchilla, který zde strávil část svatební cesty.

1921 – po vzniku republiky a první pozemkové reformě byla na velkostatek uvalena nucená správa a hrad v této době spravoval anglický plukovník Rigby.

1925 – státní půdu včetně hradu převzal velkostatek Státního pozemkového úřadu.

1933 – 1948 – státní velkostatek obhospodařovala Správu státních lesů a statků se sídlem v Rosicích.

1928 – návštěva prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka.

1929 – zasáhl starší trakt hradu požár, který nezpůsobil zásadní škody.

1937 – hrad navštívil prezident republiky Edvard Beneš.

1941 – Miloš Axman opravil sochy na mostě.

1942 – 1945 – hrad byl v majetku policejních složek SS a pozemky v okolí vlastnila nacistická Nadace pro povznesení a podporu osídlenců v zemích Čechy a Morava, hrad navštívil i Heinrich Himmler.

1945 – hrad i kapli Matky Boží vážně poškodilo bombardování a dělostřelecká palba a cenné kusy mobiliáře byly rozkradeny.

1951 – rekonstrukce dosavadního sklediště na přednáškový sál a dvoupokojový byt.

1953 – 1954 – na hrad přesídlila Správa lesního hospodářství v Rosicích a závodní škola práce, mobiliář byl převezen na státní zámek v Lysicích.

1972 – hrad byl předán do správy Vysokého učení technického.

1994 – VUT hrad pronajalo akciové společnosti Veveří.

1999 – objekt byl převeden do správy Památkového ústavu v Brně, v roce 2001 přejmenovaného na Státní památkový ústav v Brně a v roce 2003 znovu přejmenovaného na Národní památkový ústav.

Záchranné a zjišťovací výzkumy NPÚ ÚOP v Brně v areálu hradu Veveří v letech 2000 – 2023

Do roku 2000 máme pouze jednu zprávu o provedeném výzkumu v areálu hradu. V roce 1980 uskutečnil L. Konečný záchranný archeologický výzkum při rekonstrukci kanalizace. Zaměření zkoumaných ploch provedeno nebylo, podle fotografií uložených v archivu NPÚ ÚOP Brno můžeme stanovit jen přibližný rozsah zkoumaných ploch (obr. 35 – 45). V letech 2000–2023 bylo provedeno celkem 19 výzkumných akcí, z nichž 14 bylo záchranných a 5 zjišťovacích.

2000 – zjišťovací výzkum pro stavebně historický průzkum na nádvořích arkádovém a pod prachovou věží (obr. 46 – 60).

2002 – zjišťovací výzkum pro stavebně historický průzkum pod věžemi hranolovou a prachovou (obr. 61 – 64).

2004/01 – záchranný výzkum při statickém zajištění a opravě prachové věže (obr. 65 – 74).

2004 – 2005 – záchranný výzkum při demolici a výstavbě nových veřejných záchodů a jejich odkanalizování (obr. 75 – 80).

         2008 – záchranný výzkum při stavbě schodů do prachové věže (obr. 81 – 87).

         2010 – záchranný výzkum při opravě mostu přes příkop mezi starým a středním hradem (obr. 88 – 91).

         2012 – záchranný výzkum při odtěžování násypů v hradní kapli sv. Prokopa (obr. 92 – 97).

         2015 – záchranný výzkum při rekonstrukci vodovodního systému (obr. 98 – 126).

         2016 – záchranný výzkum při rekonstrukci dešťových odpadů (obr. 127 – 132).

         2017/01 – záchranný výzkum při rekonstrukci splaškové kanalizace v prostoru starého hradu (obr. 133 – 163).

         2017/02 – záchranný výzkum při rekonstrukci podlah v prostoru budoucí pokladny uvnitř paláce starého hradu (obr. 164 – 172).

         2017/03 – záchranný výzkum při rekonstrukci odtokových žlabů na vnitřních stranách paláce starého hradu (obr. 173 – 177).

         2017/04 – záchranný výzkum při pokládce hromosvodu v prostoru opyše starého hradu (obr. 178 – 180).

         2019 – záchranný výzkum při rekonstrukci dešťových odpadů v prostoru přihrádku (obr. 181 – 186).

         2021/01 – záchranný výzkum při rekonstrukci páteřních rozvodů elektřiny (obr. 187 – 228).

         2021/02 – zjišťovací sondáž pro plánovanou rekonstrukci jižní brány a přilehlých skleníků (obr. 229 – 233).

         2022 – zjišťovací sondáž pro plánovanou rekonstrukci jižní brány a přilehlého skleníku (obr. 236 – 243).

         2023/01 – zjišťovací sondáž odpadního systému při severovýchodní stěně jižní brány (obr. 244 – 248).

2023/02 – záchranný výzkum při pokládce hromosvodu podél severních stěn budov purkrabství a ovčína (obr. 249 – 256).

Metoda výzkumů a jejich zpracování

Od roku 2000 byla v areálu hradu Veveří provedena řada záchranných a zjišťovacích archeologických výzkumů. Z valné většiny šlo o akce prováděné pracovníky oddělení archeologie NPÚ ÚOP v Brně během liniových nebo plošných staveb (obnova kanalizace, rekonstrukce elektrických rozvodů, rekonstrukce dešťových odpadů, odvlhčení a opravy zdiva aj.), několik zjišťovacích výzkumů v  posledních třech letech  provedla společnost Archaia Brno, z. ú.. Výzkumy probíhaly formou pravidelných výjezdů, v jejichž průběhu byly narušené archeologické situace vždy začištěny, zdokumentovány a přesně zaměřeny totální geodetickou stanicí zn. Nikon DTM 520 v souřadnicích systému S-JTSK.

Zpracování výzkumů proběhlo téměř výhradně prostřednictvím počítačové techniky, takže všechny výstupy jsou plně interaktivní a lze s  nimi dále pracovat v jakémkoli formátu některého z grafických programů (*.dgn, *.dwg aj.). Podkladem pro zhotovení plánové dokumentace je georeferencovaný plán přízemních a suterénních prostor hradního areálu (např. obr. 32, 33 a 34 – modrá barva) pořízený vektorizací skenovaných plánů ze 60. let minulého století (Geodézie Brno). Ty byly transformovány na body přesně zaměřené pomocí totální geodetické stanice. Při zpracování a celkovém plošném zobrazení výkopů (obr. 34 – červená barva) nejsou jednotlivé stavební akce rozlišeny, v následujících plánech je pak věnována pozornost jednotlivým stavebním akcím odkrytým vždy v určitém kalendářním roce (obr. 35, 46, 61, 65, 75, 81, 88, 92, 98, 127, 133, 164, 173, 178, 181, 187, 229, 236, 244 a 249). U každé akce je kromě celkového plánu v případě potřeby uveden i jeho detailní výřez.

Výsledky zjišťovacích a záchranných výzkumů na hradě Veveří

Pohled na stavebně historický vývoj  hradu Veveří dlouho ovládaly názory především D. Menclové (1972, 1994), které v  posledních čtyřech desetiletích podpořil drobnými archeologickými výzkumy L. Konečný (1981, 1988-89, 1987, 2016) a publikovanými teoriemi také M. Plaček (1986, 1993, 1996, 2001, 2012). Výsledky výzkumů jsou však publikovány velmi spoře a ani příslušná terénní dokumentace, kromě několika fotografií (inv. č. 65677-65683, 81531-81540), není v archivech Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně (obr. 35 – 45). Až převzetí hradu do správy nejprve SPÚ, později NPÚ ÚOP v Brně a s tím spojený  zvýšený zájem odborníků způsobily, že zde vyvstala řada nevyřešených či sporných otázek a do té doby prezentovaný stavebně historický vývoj se začal jevit přinejmenším značně diskutabilní. Proto byl v roce 2000 naplánován zjišťovací archeologický výzkum tzv. dolního, resp. staršího hradu (obr. 46 - 64). Pod vedením Z. Himmelové jej v rámci vědeckovýzkumného úkolu v září 2000 provedli archeologové odboru specialistů tehdy ještě Státního památkového ústavu v Brně. Cílem výzkumu bylo upřesnění podoby nejstarší stavební fáze hradu v prostoru jihovýchodního nádvoří pod hranolovou a prachovou věží (obr. 47 – 51) a zjištění pozůstatků gotické zástavby na hlavním palácovém nádvoří s arkádami (obr. 52 – 60). Zpracování terénních podkladů do podoby nálezové zprávy a jejich zhodnocení plánovala vedoucí výzkumu Z. Himmelová. Bohužel, záhy těžce onemocněla a zanedlouho nato zemřela. Aby výsledky výzkumu nebyly zcela ztraceny, přistoupilo se v roce 2002 prostřednictvím vědeckovýzkumné činnosti tehdy ještě SPÚ v Brně k jejich zpracování do podoby nálezové zprávy a poté i k odbornému zhodnocení. Z valné většiny vše proběhlo počítačově a data mají výhradně  digitální podobu. Popisná deskriptivní část byla zpracována pomocí speciální archeologické databázové aplikace vytvořené v programu MS Access, grafické a fotografické výstupy pak prostřednictvím programů MicroStation a Photoshop. Během výzkumného úkolu se shromáždily také dostupné archivní materiály a konečně i prameny ikonografické (nástěnné malby, veduty, grafiky a dřevoryty), dokreslující představy o stavebně historickém vývoji hradu (obr. 6 - 30).

         U zjišťovacích výzkumů byly výkopy prováděny výhradně ručně, u záchranných výzkumů pak za pomoci drobné stavební techniky. Všechny výkopy byly přesně zaměřovány a narušené zajímavé situace v nich pak začištěny a zdokumentovány v  profilech. V prvním případě se nejprve odstranily soudobé povrchové vrstvy (humus s travnatým drnem či dlažba z kamenných kostek) a poté byly postupně odebírány vrstvy novověkých navážek a dorovnávek terénu až se objevily koruny zbytků různě starých zdí a vrstev. Relikty zdí se vypreparovaly a začištěné úrovně pak byly pomocí přesně souřadnicově zaměřených vlícovacích bodů fotogrammetricky zdokumentovány (obr. 48, 53, 82 aj.). Poté se v rámci jednotlivých sond celoplošně vybíraly prostory mezi jednotlivými zdmi, a to tak, aby se zachovala celistvost přirozeně vytvořených vrstev a jejich hmotné náplně, resp. jednotlivých průběžně popisovaných kontextů. Po snížení se pak celoplošnou fotogrammetrií zdokumentovala ještě nejméně jedna, v případě potřeby i dvě následující úrovně. Důležité vertikální stratigrafické situace byly zachycovány tradiční kresbou vybraných segmentů a profilů v  příslušném měřítku na milimetrový papír.

         Veveří – starý (dolní) hrad – jihovýchodní nádvoří opyše – 2000/sonda č. 1 (obr. 46 – 51), 2008 (obr. 81 – 87)

         Sonda, jejíž odkryv sledoval upřesnění podoby nejstarší (románské?) stavební fáze hradu,  měla rozměry zhruba 3,4 x 4,4 m, celkovou rozlohu 14,74 m2 a přimykala se k  JV části hradeb uvnitř jihovýchodního nádvoří mezi věžemi hranolovou a prachovou.

Pod vrstvou humusu se nacházelo místy více než 1,5 m mocné souvrství recentních a novověkých navážek a dorovnávek terénu, tvořené z větší části stavební sutí. Podle nálezů z těchto uloženin můžeme usuzovat, že vzhledem k poměrně intenzívní stavební činnosti a archeologickým výzkumům L. Konečného v 80. letech minulého století, šlo o souvrství již většinou sekundárně přemístěná. Původní autentické situace se nacházely až v nejnižších partiích sondážního výkopu těsně nad skalním podložím opyše a reprezentovaly vrcholně středověký vývoj. Šlo buď o vrstvy se silnou příměsí malty, z nichž jedna dokonce tvořila kompaktní kru, snad úroveň někdejší podlahy, nebo černohnědé až sytě černé vrstvy, zčásti vyplňující drobné prohlubně ve skalním podloží a zasahující i pod zbylé základové zdivo. Odtud pochází nejdůležitější archeologické nálezy, resp. ojedinělé zlomky keramiky, které můžeme datovat nejspíše až do 14. stol.

Za nejmladší – novověké, ne-li recentní – odkryté zdivo můžeme považovat cihelnou (odpadní?) jímku  obdélného tvaru, jejíž dno tvořila litá maltová vrstva. Do 19. stol., kdy zde byly konírny, spadá i část tzv. zrcadla z mohutného kamenného bloku, pohozená druhotně na starších zdech. Do období raného novověku pak patří dosud stojící kamenná hradba s  kamenocihelným předzákladem, dále druhotná kamenocihelná zazdívka gotické vstupní interiérové branky (obr. 51) a další kamenocihelná přezdívku nad částí jejího portálu. Pozůstatky ostatních zdiv již náleží vrcholně středověkému vývoji nejspíše v 1. pol. 14. stol. Především jde o dvě pevně svázaná ramena mohutného zdiva, jejich předzáklad a pak o zbytek branky, z níž se dochoval fragment jednoduše okoseného ostění, ukončeného trojúhelníkovitou, šikmo diagonálně naklopenou plochou (obr. 51). O jeho původním uložení in situ se vedla diskuse během odborné komise, konané na závěr terénního výzkumu. Většina odborníků se tehdy shodla na tom, že v původním uložení toto ostění nejspíše je, a že jde o pozůstatek dosud neznámé gotické vstupní nejspíše interiérové branky do někdejší stavby obytného charakteru (paláce?).

Předpoklad existence interiérové branky potvrdil další navazující výkop provedený v souvislosti s výstavbou dřevěného schodiště do patra prachové věže v roce 2008. Během záchranného archeologického výzkumu byla odkryta celá situace obou ostění průchodu v masívním kamenném zdivu gotického stáří (obr. 81 – 87). 

Veveří – starý (dolní) hrad – jihovýchodní nádvoří opyše – 2002 (obr. 61 – 64), 2008 (obr. 81 – 87), 2017/01 (obr. 134 – 139), 2017/04 (obr. 178 – 180), 2021 (obr. 188 – 192)

V roce 2002 byl výzkum jihovýchodního nádvoří starého hradu na opyši doplněn zaměřením a dokumentací odkrytých reliktů gotických zdí, které tvořily bránu a nacházely se  mimo jihovýchodní část hradbou opevněného areálu. V roce 2008 byl proveden záchranný archeologický výzkum při výstavbě dřevěných schodů do prachové věže, kterým byla rozšířena a doplněna situace středověkých zdiv a interiérové branky odkrytá již v roce 2000. Další záchranné akce v tomto prostoru proběhly ještě v roce 2017 při rekonstrukci kanalizace, dále v tomtéž roce při instalaci hromosvodů a v roce 2021 při pokládce páteřních rozvodů elektřiny. Během těchto výzkumů byly dokumentovány nevelké části reliktů zdiva dokazující přítomnost blíže nespecifikované kamenné stavby (paláce?) a potvrzena byla i přítomnost keramiky, kterou můžeme datovat nejdříve až do 1. pol. 14. stol.  

Veveří – starý (dolní) hrad – arkádové  nádvoří – 2000/sonda č. 2 (obr. 52 – 57)

Sonda o rozměrech zhruba 17,1 x 4,4 m a celkové rozloze 75,38 m2 byla situována do východní části arkádového nádvoří hlavního paláce podél fronty novověkého arkádového ochozu. Cílem odkryvu v tomto prostoru bylo zjištění struktury, charakteru a datování nedochované středověké zástavby.

Pod soudobou vrstvou dlažebních kostek uloženou do písčitého lůžka se vyrýsoval podélně v celé sondě recentní výkop kanalizačního potrubí a další soudobý menší výkop (obj. č. 24). V severozápadní třetině sondy se nacházela novověká dorovnávka terénu, ve středu a jihovýchodní časti pak novověká cihelná dlažba ve třech variantách uspořádání, uložená do maltových vrstev. Na třech místech u sloupů arkád byla dlažba porušena půlkruhovými zahloubenými objekty č. 1, 2 a 6 s humózním zásypem, interpretovanými jako novověké jámy pro ozdobnou zeleň. Do novověku můžeme datovat i objekt č. 15 a kůlovou jamku ve středu sondy. Níže se již nacházelo vrcholně středověké souvrství, datované archeologickými nálezy do 13. a 1. pol. 14. stol. Jedna z vrstev byla zbarvena výrazně do červena a vznikla zřejmě důsledkem výrobní činnosti spojené se značným žárem, resp. hutnictvím či kovářstvím. Svědčí o tom také zbytky ohniště (obj. č. 5) a objekty s ojedinělými nálezy železného kovářského náčiní a železářské strusky (obj. č. 4).

Nejmladšími zdmi datovanými do novověku jsou pilíře arkádového ochozu a klenba sklepení s větracími až na povrch vyzděnými otvory. Následující relikty zdiva jsou již středověkého stáří. Podle datovacího materiálu můžeme předpokládat, že vznikaly postupně během 2. pol. 13. stol. a byly součástí stojících staveb asi až do novověku. Za nejstarší z nich můžeme považovat kamenné zdi, související pravděpodobně s výše uvedenou výrobní činností. Podobají se svojí strukturou a tvoří nároží, avšak nejsou vzájemně svázány, což svědčí o tom, že ani v tomto případě zdi patrně nevznikaly současně.  Podobného stáří je zřejmě i relikt kamenného základu, odkrytý v nižších partiích nejsevernější části sondy. O něco málo mladší jsou pak zbytky současně vystavěných zdí reprezentujících patrně větší vnitřně členěnou stavbu palácového charakteru. Jedna ze zdí se táhla podélně v  celé délce sondy a na severozápadním konci byla odbourána stáčejícím se recentním výkopem pro kanalizační potrubí. Do její koruny byly v pravidelných rozestupech zahloubeny tři kůlové jamky. Původně do nich zapuštěné kůly buď svazovaly nadzemní a základové zdivo, nebo spíše tvořily součást dřevěné konstrukce, vystavěné až v novověku po likvidaci vrcholně středověké palácové stavby.

Veveří – starý (dolní)  hrad – arkádové nádvoří – 2000/sonda č. 3 (obr. 52 – 57)

Sonda o rozměrech zhruba 5,3 x 1,5 m a celkové rozloze 7,57 m2 byla situována přibližně ve středu arkádového nádvoří u jihovýchodního nároží nejstaršího dosud stojícího paláce proti sondě č. 2. Její odkryv si kladl za cíl zjistit, zda i tato část nádvoří byla původně ve středověku zastavěna.

Pod soudobou vrstvou dlažebních kostek uložených do písčitého lůžka se objevily recentní výkop pro elektrický kabel, vrstva novověkých dorovnávek terénu, kamenná destrukce a koruna kamenné vrcholně středověké zdi, která je zřejmě pozůstatkem další obytné stavby, kdysi zřejmě propojené s dodnes částečně stojícím palácem z 1. pol. 14. stol. O jejím stáří svědčí i vrstva těsně se přimykající ke zdivu, tudíž mladší než samotná zeď a obsahující materiál z 2. pol. 14. až 1. pol. 15. stol. K paláci dodatečně přistavěný opěrný pilíř je založen velmi mělce a nemá prakticky žádný základ. Pozůstatek odkrytého základového zdiva založeného na pevném skalním podloží, také svědčí o tom, že vrcholně středověká zástavba byla nejen při severovýchodní straně  nádvoří, ale i na straně protilehlé – jihozápadní – a propojení s anglickým traktem původně asi tvořil už na konci 13. stol. poměrně úzký průchod mezi dvěma palácovými stavbami. Na dně sondy v nižší úrovni se vyrýsovala také část zahloubeného objektu (obj. č. 21), pravděpodobně jímky čtvercového půdorysu, v jehož horních partiích zásypu byl materiál datovaný rámcově do 14. stol.

Veveří – starý (dolní) hrad – průchod anglickým traktem, arkádové nádvoří, průchod palácem s břitovou věží – 2017/01 (obr. 133, 134, 140 – 163), 2017/02 (obr. 164 – 172), 2017/03 (obr. 173 – 177), 2021 (obr. 187, 188, 193 – 197)

Při výkopech v průchodu anglického traktu a částečně i v prostoru arkádového nádvoří byla během rekonstrukce kanalizace a při pokládání páteřních rozvodů elektřiny zachycena 0,1 – 0,2 m mocná souvislá šedohnědá vrstva s keramikou typickou pro 13. stol. Nacházela se v hloubce zhruba 0,4 – 0, 6 m od současného povrchu a přimykala se k vystupujícímu  místy zvětralému skalnímu podloží při dně výkopů. Táhla se od míst, kde v průjezdu anglického traktu L. Konečný dokumentoval raně středověký příkop (Konečný 1981, 241, obr. 2) až po úroveň stavby, která je nejstarší stojící součástí hlavního palácového komplexu č. 1 na severozápadní straně arkádového nádvoří (obr. 140 – 149). Kromě toho byly při severozápadním vstupu do anglického traktu dokumentovány základy dvou poměrně mohutných kamenných zdí (obr. 145 a 146). Relikty další kamenné zídky se nacházely v místech mezi anglickým traktem a palácem (obr. 149). Další tři poměrně mohutné kamenné zdi byly zachyceny výkopem pro kanalizaci v průjezdu paláce  č. 1 s  břitovou věží (obr. 154 – 163). Přestože jsou jejich zbytky fragmentární a poničené již dřívějšími nešetrnými zásahy, může jít o pozůstatky různě starých hradeb včetně těch nejstarších z první či druhé pol. 13. stol. Vyloučit nelze ani možnost, že jde o zbytky parkánových konstrukcí později využitých k založení, postupnému obestavování a rozšiřování nadzemních částí hlavního palácového jádra. Při rekonstrukci podlah v  prostoru pokladny byly kromě reliktů kamenných zdiv středověkého stáří dokumentovány novověké úpravy v podobě cihelné dlažby, cihelných vynášecích pasů a zachyceno bylo i otopné zařízení (obr. 164 – 172).

Veveří – starý (dolní) hrad – kaple sv. Prokopa (?), sv. Václava (?), sv. Kříže (?) – 2012 (obr. 92 – 97-2)

V literatuře se setkáváme s různým patrociniem kaple. Nejstarší z nich je patrocinium sv. Prokopa (text půhonu z roku 1455/1459), které však nelze jednoznačně přiřadit k hradu Veveří. Patrocinium sv. Václava se v pramenech při popisu Veveří nevyskytuje před rokem 1856. Patrocinium sv. Kříže (zmiňováno v roce 1764) je jediným, které se v dochovaných archivních pramenech jednoznačně vztahuje ke kapli na hradě Veveří a je spojeno se jménem Václava Jana Sinzendorfa. V roce 2012 došlo v prostoru hradní kaple k odtěžení násypu podlah do hloubky až 1,5 m. Obsahoval druhotně přemístěné kamenné články a novověké dlaždice z pálené hlíny (obr. 97-2). Dále byly vybourány zazdívky v  prostoru vítězného oblouku, odkryt byl vstup na kazatelnu a někdejší vstup do kaple z arkádové chodby. Pracovníci NPÚ ÚOP v Brně (P. Dohnalová, P. – J. Malaníková – J. Stýblo 2019) poté zpracovali archivní a stavebně historický průzkum shrnující současné dostupné prameny a nové terénní poznatky. Důležitým výstupem je stanovení vývojových stavebních fází kaple. První fázi výstavby kaple kladou autoři do 1. pol. 14. stol., druhou fázi pak do 2. pol. 14. stol. Dále je pak analyzováno několik mladších časových úseků poznamenaných většími či menšími úpravami kaple.

Veveří – střední hrad a jižní brána – 2004-2005 (obr. 75 – 80), 2015 (obr. 98 – 116), 2021/01 (obr. 198 – 215), 2021/02 (obr. 229 – 235), 2022 (obr. 236 – 243), 2023 (obr. 243 – 248), 2023 (obr. 249 – 256)

V prostoru sklepení jižní brány, které bylo upravováno pro umístění vodárny, byla odkryta zčásti cihelná a zčásti štětová kamenná dlažba s cihelným schodištěm (obr. 99 – 105). Drobnou sondáží po obvodu jižní brány a přilehlých skleníků byly kromě kamenných, kamenocihelných a cihelných zdí zkoumány i relikty nedochovaných částí staveb a zbytky jejich infrastruktury v podobě otopného zařízení či kanalizačních stok (obr. 229 – 248). Při přestavbě veřejných záchodů v jihozápadním nároží středního hradu byla dokumentována cihelná podlaha odstraňovaného  domku a v rýhách pro odkanalizování pak novověká souvrství (obr. 75 – 80). Podobná poměrně mohutná novověká souvrství byla dokumentována mezi skalními výběžky i při rekonstrukci vodovodu a páteřních rozvodů elektřiny (obr. 106 – 116, 198 – 215). Ojediněle zde byla zachycena i jímka ze 16. stol. (obr. 209). K nejzajímavějším objevům datovaným do 16. stol. patří odkrytí reliktu původně zaklenuté vstupní chodby do sklepního prostoru před branou do přihrádku (obr. 211 – 214).

Veveří – přihrádek – 2015 (obr. 117 – 122), 2016 (obr. 127 – 132), 2019 (obr. 181 – 186), 2021 (obr. 216-1 – 223)

V rýhách pro vodovodní potrubí a pokládání elektrického kabelového vedení byla v severní, východní a jižní části přihrádku dokumentována mohutná novověká až recentní souvrství převážně navážek a dorovnávek terénu (obr. 119 – 122, 217 a 218). Významným objevem v západní části bylo porušení poměrně mohutné intaktní vrstvy s početnými keramickými nálezy typickými pro 13. stol. (obr. 216-2, 220 – 223). Nejspíše jde o pozůstatky vesnického osídlení zasahujícího do přihrádku z  prostoru předhradí. V nadloží  této staré vrstvy se místy nacházely i vrstvy středověké mladší (14. stol.) porušené výstavbou fortifikace přihrádku, která časově spadá nejspíše až do 2. pol. 14. stol. Při rekonstrukci dešťových odpadů v severozápadním nároží přihrádku u někdejší vodní nádrže byly odkryta novověká cihelná konstrukce, která mohla sloužit jako haltýř pro příležitostný výlov ryb (obr. 181 – 186).

Veveří – jihozápadní předhradí – 2021 (obr. 224 – 228)

Při přesunu trafostanice a jejím napojení na páteřní rozvod elektřiny byla v rýze pro kabelové vedení porušena souvrství s ojedinělými drobnými střípky rámcově datovanými do vrcholného středověku až raného novověku (obr. 224 – 228).

Celkové zhodnocení

Hrad Veveří poutá  pozornost historiků i architektů již od 30. let 19. stol. Značné množství jeho přestaveb totiž způsobilo, že se vývoj z hlediska stavebního jeví až dosud značně nejasný a srovnáme-li názory jednotlivých badatelů, jsou často přinejmenším rozporuplné. Celou problematiku na základě dostupné odborné literatury naposledy shrnuli v zatím nejkompletnější a nejrozsáhlejší studii P. Bolina, J. Doležel, P. Fedor a J. Sadílek (2002). Jmenovaní zde také otiskli a dosti pádnými argumenty podložili návrh nového vývojového schématu hradu, který se nejvíce dotýká zástavby starého (dolního) hradu a především pak opyše v jihovýchodní části ostrožny. Toto schéma je v dosti příkrém rozporu s  názory převažujícími v  předcházejících třech desetiletích. Ty byly podepřeny především terénními poznatky z výzkumů D. Menclové (1972 a 1994) a L. Konečného (1981, 1987, 1988-89) a ačkoli jejich nálezová situace nebyla nikdy celkově publikována, staly se poměrně nadlouho důležitým interpretačním východiskem pro rekonstrukci nejstarší (románské?) fáze stavebně historického vývoje hradu.  

1. Situace na jihovýchodním nádvoří starého (dolního) hradu a zástavba opyše.

Zjišťovací archeologický výzkum provedený v roce 2000 bezpečně neprokázal přítomnost zbytků architektury ze 13. stol. Sonda č. 1 (obr. 47), situovaná na jihovýchodním nádvoří tak, aby plynule navázala na předešlé výzkumy, nezachytila románskou hradbu, která je v literatuře prezentována L. Konečným (1981, 1987 a 1988-89) a M. Plačkem (1993, 1996 a 2001, plány obr. 27 – 29). Odkrytá situace spíše umožňuje konstatovat přítomnost nové dosud neznámé středověké obytné stavby nejspíše palácového charakteru. Po přesném geodetickém zaměření všech dosud viditelných zbytků zdiv je nesporné, že její část zjištěná na nádvoří tvoří nedílný celek se zdivem, odkrytým L. Konečným v roce 1987 vně renesanční hradby (obr. 61 – 64). Stopy reliktů dokonce nadzemních částí paláce viditelně nese i strukturou různorodé zdivo stávající renesanční hradby. To svědčí o tom, že stavba zde musela stát ještě v 16. stol. Konečně dokládají to i fragmenty pozdně středověkých cihel, zazděné do pravidelného líce zdiva vně hradeb (obr. 64). Zajímavé ovšem je, že cihly se už nenacházely v částečně destruovaném jádru výhradně kamenných zdí, odkrytých na nádvoří archeologickou sondou č. 1 v  roce 2000 (obr. 48). To můžeme vysvětlit nejspíše tím, že zdivo brány za hradbou bylo během svého funkčního využití přinejmenším opravováno a otázkou je, zda nepřipustit dokonce i možnost jeho postupného zesílení obezděním.

Velmi důležitým aspektem je vztah odkryté obytné palácové stavby k mohutné hranolové věži. Z dosud odhalených částí vně hradeb je patrné, že jejich zdiva byla vzájemně svázána a měla by být proto současná. Tato skutečnost a navíc ještě přítomnost pozdně středověkých cihel také vedla výše uvedené autory posledního článku k tomu, že celou hranolovou věž i s palácovou stavbou datovali až do 3. čtvrtiny 14. stol. (Bolina – Doležel – Fedor – Sadílek, 2002, 328, obr. 30). Připustíme-li však možnost postupného zesílení obytné části, nelze zcela vyloučit ani dodatečné obezdění hranolové věže, zvláště je-li její zdivo až 4 m silné. To může vysvětlovat i vzájemné svázání staveb, nesoucí stopy až značně pokročilého vrcholně středověkého vývoje. Dává to také možnost uvažovat o tom, zda opravdu zpočátku nešlo o věž obytnou (Konečný 1981, Plaček 1993, obr. 29; týž 1996, obr. 27; týž 2001, obr. 28), dodatečně zesílenou a navíc i zvýšenou,  využívanou poté příležitostně i jako bergfrit a nikoliv naopak, jak o tom uvažují autoři posledního článku. Ti považují místnost v prvním patře za dodatečně zbudovanou nejspíše až v renesanci (Bolina – Doležel – Fedor – Sadílek, 2002, 323, 328, obr. 30). Alternativu, předpokládající obezdění, do jisté míry podporuje i vyobrazení hradu na Müllerově dřevorytu z 1. pol. 19. stol. (obr. 10), kde je hranolová věž ve srovnání s jinými malbami či grafikami (obr. 6 – 9, 14, 15) podstatně štíhlejší, snad i nižší a má navíc v horních partiích předsazený obvodový ochoz. Je však otázkou, zda toto vyobrazení můžeme považovat za věrohodné. Pokud vyloučíme subjektivní romantické ztvárnění autora a naopak připustíme, že pracoval podle starší předlohy, pak se vyobrazení nemusí skutečnosti příliš vzdalovat.

Dalším problémem, vyvolávajícím řadu dohadů, je skutečný vzhled nedochované obytné stavby, odhalené archeologickými výzkumy. P. Bolina, J. Doležel, P. Fedor a J. Sadílek počítají s existencí v přízemí dvouprostorového paláce těsně přimknutého k hranolové věži. Téměř 2 m širokou proluku ve zdi (obr. 61), odkrytou v roce 1987 L. Konečným a jím také považovanou za jednu ze dvou bran v  románské obvodové hradbě (Konečný 1981, 31), interpretují výše uvedení autoři jen jako interiérový, jednoduše pojednaný průchod. Palácový vchod směřující k severozápadu do nádvoří pak spojují s fragmentem jednoduše okoseného pískovcového ostění druhotně zazděného portálu (obr. 48), odkrytého sondou č. 1 v roce 2000. Za těchto okolností by opevnění hradního komplexu v prostoru opyše prakticky kopírovalo současný půdorys. Problematickou se ovšem v  tomto případě jeví archeologicky doložená zeď, vybíhající ze sondy č. 1 směrem k  severozápadu, jejíž pokračování s  největší pravděpodobností zachycuje i fotodokumentace výzkumu L. Konečného z  roku 1980, kdy se na nádvoří budovala kanalizace. Tato situace dovoluje uvažovat o druhé variantě řešení, která předpokládá, že palácová stavba byla umístěna podél jihozápadní strany opyše a proluka ve zdi za hradbou opravdu plnila funkci zadní brány. Avšak i tato alternativa má svoje slabé místo a tím je branka, doložená fragmentem ostění portálu v sondě č. 1 (obr. 48). Za předpokladu, že je ostění v původním uložení, můžeme o dvou vstupech v těsné blízkosti uvažovat prakticky jen pokud by byly různého stáří nebo v  případě přechodného či krátkodobého využití některého z nich. Jako nejpravděpodobnější se proto jeví třetí varianta, uvažující o paláci s  nejméně třemi přízemními prostorami. Přiléhal k hranolové věži a jeho půdorys byl uspořádán pravoúhle podél jihovýchodní a jihozápadní hrany ostrožny. Přitom délku jihozápadního křídla lze jen těžko odhadovat,  zakončení snad může signalizovat jen strukturou odlišný relikt zdiva zabudovaný do současné hradby ze 16. stol. Protože zde poměrně výrazně vystupuje mimo líc hradby, může jít o zbytek zdi, původně příčně protínající hradbu. Podotýkáme, že na částečné zabudování někdejšího paláce do raně novověké hradby mohou ukazovat i další podobná  místa ve stávajících hradebních zdech. 

         Důležitým a uspokojivě dosud nevyjasněným problémem je bezesporu datování hranolové věže a přilehlé palácové stavby. Stanovit, byť jen rámcově, vznik tohoto komplexu je dost složité, protože jednotlivé stavby s velkou pravděpodobností nevznikaly současně, nýbrž postupně během poměrně dlouhého časového úseku. Podle dosavadních poznatků z výzkumů se můžeme přiklonit k názoru, že v 1. pol. 13. stol. zde žádná kamenná architektura nebyla a nejzašší skalnatá část ostrožny byla jen okrajovou, z hlediska staveb nevytíženou částí hradního areálu, kde docházelo k vrstvení odpadu (Bolina – Doležel – Fedor – Sadílek 2002, 328). A to i přes četné nálezy z  tohoto období ve skalní depresi, považované L. Konečným za hradní příkop (Konečný 1981, 243). Při šířce 20 m není hloubka něco více než 2 m (obr. 44) prakticky žádnou překážkou a početný materiál z 13. stol. se zdá být spíše dokladem intenzívní antropogenní činnosti uvnitř hradu, tzn. v prostoru severozápadně od příkopu, což potvrzuje i pozdějšími výzkumy prokázaná existence raně středověké kulturní vrstvy prakticky v celém průjezdu anglického traktu a pak i dále na arkádovém nádvoří. Příkop, zachycený L. Konečným by v tomto případě nechránil stavby na opyši, ale naopak zástavbu v prostoru arkádového nádvoří. Nelze vyloučit, že do doby, než se dobudovalo mohutné příkopové opevnění před palácem s břitovou věží a než byl technicky vyřešen vstup ze severozápadní strany, hlavní brána do hradu byla právě ze strany od opyše (obr. 257 a 258). Mohou o tom svědčit podle L. Konečného románsko-gotické patky kvádrových pilířů v průjezdu brány (Konečný 1987, 31), jinými badateli pak datované do 2. pol. 14. stol. (Bolina – Doležel – Fedor – Sadílek 2002, 324). Tuto alternativu rozhodně nemůžeme opomíjet, protože jde o jev na opevněných sídlech nikoliv ojedinělý. Poměrně dlouhá přístupová cesta podél objektu pod hradbami totiž značně zvýhodňovala obránce. I tento předpoklad do značné míry podporuje domněnku, že v prostoru nejzaššího výběžku ostrožny se začalo stavět z kamene nejdříve až na počátku 14. stol. Svědčí o tom především ojedinělé nálezy takto datovaných keramických zlomků z vrstev uložených těsně nad skalním podložím a zasahujících pod odkryté kamenné zdivo. Připustíme-li, že na exponovaných místech docházelo k postupnému zesilování zdí, pak nejstarší kamennou stavbou na opyši opravdu mohla být hranolová věž.  Teprve pak postupnou výstavbou, trvající nejméně do pol. 14. stol., vedle ní vznikl dvou- až  tříprostorový palác, čímž se vytvořil komplex typický pro vrcholný středověk od 13. do 15. stol. (obr. 259). Ztrácet na významu pak začala tato obytná stavba zřejmě už v souvislosti s dostavbou paláce a kaple, obklopujících břitovou věž ve 3. čtvrtině 14. stol (obr. 260), nicméně i poté byla ještě alespoň okrajově využívána. Definitivní zánik jejích chátrajících částí způsobilo s  největší pravděpodobností až přebudování hradeb a výstavba nových objektů (např. prachová věž) v 16. stol. 

2. Situace na arkádovém nádvoří a v průjezdu hlavního paláce s břitovou věží.

P. Bolina, J. Doležel, P. Fedor a J. Sadílek umísťují nejstarší stavební fáze hradu do prostoru hlavního arkádového nádvoří (2002, 328-329). Předpokládají, že původní románské jádro hradu z 1. pol. 13. stol. zde téměř bezezbytku převrstvila rozsáhlá následující výstavba, započatá již v době kolem pol. 13. stol. Tehdy byla dostavěna hradba obepínající celou ostrožnu včetně břitové věže a v dnes již nezastavěném prostoru palácového nádvoří vznikla obytná a reprezentativní složka raně gotického hradu, sestávající ze dvou protilehlých křídel paláců, jak je zachycují rokokové nástěnné malby z 18. stol. (obr. 6 – 9). Z tohoto pohledu dávají výsledky výzkumů autorům plně za pravdu. Nálezy z 1. pol. 13. stol. zde prokazatelně jsou, a to v souvislé vrstvě táhnoucí se téměř celým průjezdem anglického traktu až po nejstarší dochovaný palác za prolukou při jihozápadním okraji celého komplexu. Zbytky středověké architektury reprezentují nejméně dvě fáze vývoje. Pozůstatkem románské architektury mohou být snad jen některé kamenné zdi (č. 905, 906 a 924), odkryté v sondě č. 2 (obr. 53). Ze stratigrafického hlediska sice nemusí být současné, nicméně celkově jsou nejstarší a souvisí nejspíše i s doloženou výrobní činností (hutnictvím a kovářstvím) zřejmě nejpozději v době kolem pol. 13. stol. Patrně zanedlouho následující fází, zbudovanou nejpozději ve 3. čtvrtině 13. stol., představují vzájemně svázané a tudíž i současné kamenné zdi č. 903 a 904 (obr. 53). Podélná z nich lícuje s dodnes dochovanými sloupy, viditelně včleněnými do současné podoby přízemí anglického traktu (obr. 258 - 261) a můžeme se proto domnívat, že původně zde mohly být dvě stavby tvořící jeden celek členěný na obytnou část a hospodářské či výrobní zázemí.

         Středověkou kamennou zeď č. 919, odkrytou v sondě č. 3 (obr. 52, 58 a 59) na protější jihozápadní straně nádvoří naopak asi nelze s dochovanými středověkými relikty výše zmíněné zástavby prokazatelně dávat do přímé souvislosti, i když strukturou jsou si zdiva z obou sond dosti podobná. Relikt lícuje spíše s fragmenty zdí uvnitř dosud stojícího paláce jihovýchodně od břitové věže (obr. 259). P. Bolina, J. Doležel, P. Fedor a J. Sadílek zde předpokládají věžovitou stavbu, datovanou podle okna s „jeptiškou“ nejpozději do 1. pol. 14. stol. (2002, 331). Vzájemnou spojitost zde konečně signalizuje i stragrafická situace a nevylučují ji ani archeologické nálezy. Nemuselo proto jít jen o věžovitou stavbu, ale mohl zde původně stát poměrně rozlehlý v pořadí již 3. palác, připojený během 1. pol. 14. stol. k anglickému traktu. Za  jeho zbytky můžeme považovat zachycené relikty zdí na severozápadním konci anglického traktu (obr. 193). Další tři poměrně mohutné kamenné zdi byly zachyceny výkopem pro kanalizaci v průjezdu paláce  č. 1 s  břitovou věží (obr. 154 – 163). Přestože jsou jejich zbytky značně fragmentární a poničené již dřívějšími nešetrnými zásahy, může jít o pozůstatky různě starých hradeb včetně těch nejstarších z první či druhé pol. 13. stol. Vyloučit nelze ani možnost, že jde o zbytky parkánových konstrukcí později využitých k založení, postupnému obestavování a rozšiřování nadzemních částí hlavního palácového jádra.

3. Předpokládaný stavební vývoj hradu ve 13. a 14. stol. na základě výsledků archeologických výzkumů.

Shrneme-li stručně výše uvedené poznatky, zůstává v názorech na stavební vývoj hradu řada nevyřešených problémů. Z nich největší je otázka existence románské kamenné architektury z 1. pol. 13. stol. I když během zjišťovacích a záchranných archeologických výzkumů byla odkryta zdiva několika stavebních fází, je těžké u nich bezpečně prokázat stáří. Ba co víc, problematický je dokonce i celkový rozsah areálu. Za velmi pravděpodobné můžeme považovat jen to, že nejstarší část hradu se nenacházela na opyši, ale ve středu ostrožny v místech dnešního arkádového nádvoří. Vstup do hradu mohl být zpočátku situován na jihovýchodní straně anglického traktu (obr. 257 a 258). Vzhledem k tomu, že do nejstarších fází nelze zatím bezpečně datovat žádné relikty kamenného zdiva, musíme připustit i možnost, že nejstarší stavby byly z valné části dřevěné. Pokud zde zděná kamenná architektura v 1. pol. 13. stol. stála, patrně byla zlikvidována během rozsáhlých gotických přestaveb.

V poměrně mohutném stavebním vývoji 2. pol. 13. stol. můžeme rozlišit dvě fáze. Zdá se, že nejdříve byl dostavěn palác č. 1 s břitovou věží a dva protilehlé paláce č. 2 a 3, z nichž ten severovýchodní sloužil jako hospodářské a výrobní zázemí. Zároveň s budováním mohutného opevnění byl postupně na severozápad předisponován hlavní vchod. Zřejmě až potom se stavební aktivita mohla přesunout i na nejzašší část ostrožny, kde vyrostlo opevnění a hranolová věž, zpočátku možná i obytná, později sloužící jako bergfrit (obr. 259).  Stavební vývoj do 1. pol. 14. stol. pravděpodobně reprezentují dostavba dvou- až tříprostorového paláce č. 4 přiléhajícího k  hranolové věži a dalšího, v pořadí již 5. paláce při JZ straně hlavního arkádové nádvoří. Konečnou podobu vrcholně středověkému hradu pak vtiskla dostavba paláce č. 1 s břitovou věží a kaplí na severozápadní straně ve 2. pol. 14. stol. (obr. 260).

Studie P. Boliny, J. Doležela, P. Fedora a J. Sadílka z roku 2002 předkládá odborné veřejnosti k diskusi do jisté míry novou koncepci stavebně historického vývoje hradu, doprovázenou zatím nejrozsáhlejším a nejdůslednějším rozborem dosavadních názorů. Autoři do ní také zahrnuli předběžné výsledky výzkumu z  roku 2000, konzultované předem s  autory. Tato práce jejich názory rozhodně podstatnou měrou nemění, ale snaží se je spíše upřesnit a doplnit poznatky zjištěnými během zpracování. V obou pracích pak nalezneme řadu momentů, které jsou s ohledem na současný stav výzkumu velmi problematické. Pokusím se proto nastínit možnosti jejich řešení.

         Prokázat některé skutečnosti nelze jinak než archeologickým výzkumem, který je časově i finančně velmi náročný. Sondáž v roce 2000 sice přinesla nové poznatky, avšak její rozsah nebyl zdaleka dostatečný. Definitivní řešení mohou přinést jen celoplošné výzkumy obou nezastavěných částí nádvoří, kde mohou být dohledány a s poměrně značnou přesností datovány relikty románských a gotických staveb. Archeologicky i stavebně je třeba věnovat pozornost také hranolové věži. Výkopem na základovou spáru, doplněným o hloubkový výzkum zdiva lze bezesporu prokázat její původní stáří i případné dostavby. Preciznějším odkrytím větších ploch lze potvrdit existenci a vysledovat půdorys předpokládaného paláce přimknutého k hranolové věži. Dalším problematickým místem je severní nároží hranolové věže. Na reprodukci Müllerova dřevorytu z 1. pol. 19. stol. se k němu přimyká další menší věž (obr. 15), která na jiných vyobrazeních chybí. Průzkumem zdiva v tomto místě je třeba zjistit o jakou stavbu jde a jak ji datovat. Pod arkádou se nachází zdivo kruhového půdorysu o průměru zhruba 7 m, zmiňované již autory studie z roku 2002, kteří ji považují za pozůstatky stavby romantického charakteru vystavěné nejdříve na přelomu 18. a 19. stol., avšak nevylučují možnost její výstavby na starší substrukci. Může pro to svědčit opět Müllerovo vyobrazení, kde se před hradbami v zákrytu s břitovou věží patrně nachází útvar, vypadající jako částečně rozbořená věž. Je otázkou, zda nemůže být pozůstatkem právě onoho raně středověkého opevnění. Jeho skutečnou přítomnost, případně stáří však může prokázat opět jedině archeologická sondáž. To jsou nejproblematičtější místa, nikoli však jediná. Prostor pro archeologii je i jinde, např. uvnitř hlavního paláce, obepínajícího břitovou věž, kde například není zcela jasný průběh středověkého opevnění.

Bezesporu významné poznatky mohou být získány také na základě exaktních rozborů malt z dosud stojících částí hradu. Zvlášť když v současné době z valné většiny neomítnutá zdiva k tomu poskytují optimální podmínky. Vzájemné porovnání vzorků může prokázat, které ze zdí spolu stavebně souvisí nebo naopak. Je to však námět pro spolupráci širšího kolektivu odborníků a pak zejména otázka finančního pokrytí.